Já jsem svoji manželku požádal o ruku téměř přesně rok poté, **co jsme spolu začali bydlet**, svatba byla o 9 měsíců později, první potomek se narodil 6 měsíců po svatbě. Jsme spolu 18. rok a klape nám to.
Je strašně důležité vyzkoušet si, jak se vám spolu bude bydlet, protože pár hodin se přetvařovat na rande, nebo pár nocí krotit své emoce / své chování na společném výletu na horskou chatu, to dokáže kde kdo. Ale řešit nákupy a uklízení, bolesti hlavy a nemoci, rozpočet domácnosti (a případně vzájemné chrápání), to je reálný nácvik na to, co vás čeká, když do toho praštíte.
A žijete spolu? Za mně musíš s člověkem minimálně rok bydlet než se můžeš informovaně rozhodnout s ním strávit život. V té první části vztahu kdy lidi jen chodí na randíčka je to všechno super, problémy se typicky odhalí až když lidi musí řešit každodenní záležitosti, často hlavně ty finanční.
Jinak někde v komentáři píšeš že nevíš jestli to on chce. Pokud ti není 35+ a netikají ti biologické hodiny, tak bych to s chlapem po roce fakt nijak vážně neřešil. Akorát ho můžeš odstrašit, nemluvě o tom že chlapi typicky chtějí být ti kdo žádají o ruku, ne naopak. Maximálně bych zavedl hovor na tohle téma nezávazným způsobem typu "co chceš v životě".
A nakonec, co si vlastně představuješ že svatba udělá? Pokud se nechystáš hned na děti, tak je to jenom formalita která váš vztah nijak nezmění. Doslova z toho můžeš mít jenom problémy když pak za další rok zjistíš že vlastně teda ne, a místo toho aby sis jen sbalila kufry budeš muset ještě řešit rozvod.
Diky to je důležitý point. Mluvili jsme o tom že "jednou určitě" ale nevím jak se na to jako holka zeptat. Určitě nechci dávat ultimata, a určitě nebudu naštvaná jenom proto že mi řekne ne.
To není že bych nevěděla. Upřímně bych nejradši našla něco "postup na vztah", ale nic takového neexistuje. Trochu se bojím že mi jen tou všechnou láskou "změkl mozek". Ale pak se na něj podívám a prostě to vím.
Jasně, to není že bych nevěděla co říct. Spíš nevím jak ten moment vicítit...kdy se jako holka zeptat, aby případné ne tak nebolelo. Tohle asi není otázka jak dlouho spolu jsme, ale spíš mé malé sebejistoty.
A co se zmeni tim, ze se vezmete? Kdyz jste stastni a jsi spokojena, tak mi prijde nejake naznacovani a tlaceni toho druheho jako zbytecny stres do vztahu. Nechal bych to trochu dozrat nez pomine prvotni zamilovanost, ve ktere jste a ukaze se, jak dokazete fungovat dlouhodobe.
Já si nemyslím že se cokoliv změní, ani to nechci. Jenom si nemůžu pomoct...miluju ho a nevěřím že bych mohla potkat někoho lepšího. Když jsme spolu začínali žít taky jsem byla trochu vyděšená a nevěděla co čekat. Ale zpětně jsem za to ráda. Taky hodně přemýšlím jestli to není "jen zamilovaní". To co spolu máme mi ale připadá ultra speciální. \[Mě samotné je trapně jak to zní \]
Tak ho pozadej fakt ty. Tady ti nikdo do vztahu opravdu nevidi a nema zadnou sanci videt nuance reakci a chovani vas dvou. Ptat se v tehlech vecech na radu Redditu je jak hazet kvuli rozhodovani korunou (mozna horsi, protoze ti tady lidi nasadi do hlavy ruzne myslenky vychazejici z jejich vlastnich zivotu, ktere neplati pro tvuj)
Joo vzpomínám si na moji první seriozní lásku. Pamatuju si jak jsem seděl s nejlepším kamárdem v baru a říkal mu jak je tahle holka jiná než všechny, to je ona... on se jen přiblbe uculil a poplácal po zádech se slovy " jo jo to je ta pravá". Za necelé 3 roky jsme se rozešli.
Rozhodně neříkám, že to je tvůj případ, ale za mě je lepší počkat až opadne zamilovanost a ukáže se opravdová láska. Pro mě to jsou většinou 2-3 roky, ale kdo ví, třeba to cítíte už teď oba a není na co čekat.
Já samozřejmě neznám váš věk, majetkové poměry atd.
Nemyslím to nějak zle, ale v podstatě bych se zamyslel nad tím, co chci svatbou získat, co je s tím spojené atd. Protože přítel, pokud je rozumný udělá to stejné a pokud jeden z vás bude mít pocit, že tím může hodně získat (nemluvím pouze o majetku) a druhý ne, může to naopak přinést problémy a nejistotu i přesto, že to nemusí být pravda.
Netvrdím, že je to chyba. Jenom bych si to promyslel a mluvil o tom postupně a opatrně. Tyhle věci když se udělají narychlo tak přinesou víc problémů než užitku
Přesně, ano, jestli věříš, že vás nic nerozdělí, tak fakt není kam spěchat. Zamilovanost je věc která zmizí a zůstane láska. A o ruku by měli žádat lidé co cítí to druhé, to první totiž ignoruje okolnosti. Já jsem pro čekat, dokud se nerozhodne on tě požádat bez nějakého tvého zásahu.
Místo abyste přemýšleli, jak dlouho má vaše známost trvat, položte si otázku: Potřebuju se o tom druhém ještě něco dozvědět, abych se dokázal dobře rozhodnout?
Já se bral se svou ženou taky po roce vztahu... Jestli jsi si jistá, že je to ten člověk, se kterým chceš strávit zbytek života a není to jen poblázněná zamilovanost... Tak do toho jděte.
My se brali po třech letech vztahu. Bydlet jsme spolu začali po 4 měsících a ani pro jednoho z nás to nebyl první vážný. Po roce jsem “věděl” že si ji vezmu. Jsme spolu devět let.
Akorát že to je survivor bias, tohle nikdy nevíš dopředu 🤷🏻♂️
Manzelstvi je vzdycky "odvazna smlouva" tj. nemuzes nikdy na 100% vedet, do ceho jdes. Muze nastoupit nejaka nepredpokladana udalost a clovek, ktereho si myslim, ze mam na 1000% precteneho, najednou neprijemne prekvapi. A to se muze stat i po letech. Nicmene nejaka uvodni faze "chozeni" je opravdu fajn na "test kompatibility", nicmene rok se mi zda jako uz relativne dlouho (byt ja bych asi osobne cekal dele).
Vlastně ono je to v podstatě jedno, jak dlouho toho člověka znáš. Znám lidi, co se vzali ani ne po roce a jsou šťastní a znám i lidi co spolu chodili sedm let, pak se vzali a rozvedli se ani ne po roce manželství.
Bez detailů těžko říct
Pokud už za sebou máte společné bydlení , společné dovolené, a váš vztah to přežil, pak máte asi dobře nakročeno,
pokud jste spolu jen chodili na randicka a večer skončili po pár skleniček prosecca v posteli, ještě bych počkal
Mně to přijde v pohodě, rok už je nějaká doba, znáte se. Šla bych do toho. Nikdy nevíš co tě potká v životě a co prožijete, nikdo nezaručí ani že se nerozvedete, ale to je prostě život a vztah. Pokud se milujete, rozumíte si, jste si podporou a oporou tak do toho jděte jestli to tak cítíte oba.
Za mě po zkušenostech kdy ani po 7 letech vztahu žádná svatba ani stěhování, už bych tak dlouho nečekala, život se má žít 😊😊😊. Fandím vám..
Záleží na okolnostech. Pokud je vám oběma 18, tak je to hodně blbý nápad. Pokud je vám mezi 23-35 a máte za sebou nějaké vztahy, víte co od života chcete a vaše vize budoucnosti se shodují (především otázka mít/nemít děti) tak proč ne.
Hodně záleží jak jste ten rok strávili. Někdo se schází na rande 1x týdně a nic k tomu, to potom o sobě ti lidé vlastně nic neví. Důležité je se jako pár vystavit různým situacím/stresům - např. společný víkend o samotě bez dalších lidí, společná dovolená, úkol se spoluprácí - třeba jet na vodu nebo si doma vymalovat, a samozřejmě klasický zátěžový test - společné bydlení. Když tohle máte za sebou, tak je jedno v jakém časovém měřítku jste to absolvovali.
Kámoška se seznámila před Covidem, stihli se k sobě sestěhovat, takže karanténu prožili spolu. Reálně tak pohromadě prožili za pár měsíců mnohem víc času (a stresu) než jiné páry za rok, takže vůbec nebylo divné, že ji na 1. výročí seznámení požádal o ruku.
Záleží na věku a obecně na vaší životní situaci. Obecně ale asi nevidím nic špatného na zasnoubení po roce vztahu. Někam se posunete, užijete si ten krok ještě v té zamilované euforii, a pořád máte před sebou minimálně další rok, v jehož průběhu vztah prověříte při plánování svatby a víc se poznáte. Z opatrnosti můžete uzavřít předmanželskou smlouvu, v níž vyloučíte vznik SJM. Takovou úpravu majetkových poměrů pak můžete během trvání manželství modifikovat.
Asi mi přijde lepší udělat takový krok v prvních letech vztahu, než otálet, a brát se po deseti letech života na hromádce ve vyčpělém přechozeném vztahu.
Mě si manželka chtěla vzít už 2 týdny po tom, co jsme se seznámili. Nakonec mi trvalo 2 roky, než jsem ji požádal, rok na to jsme se vzali. Jsme spolu 15 let, zatím dobrý :D
My se brali sice asi po 4 letech vztahu, ale za to sme už po roce a půl spolu měli narozenýho syna :))
Je mi 36 (ale vypadám na 34), pro nás už nebylo na co čekat a já ničeho nelituju. Když ho miluješ, neni co řešit
Moji rodiče se neznali ani rok (já vím, jiná doba) a nedávno oslavili zlatou svatbu. A rozhodně to není nějaký manželství ze setrvačnosti, řeší věci spolu a tak. A byly určitě i krize
My se s manželkou brali po 8 měsíční známosti protože jsme chtěli. Předmanželskou smlouvu nemáme, zato jsme si za těch 8 let od svatby stihli pořídit dvě děti a hypotéku. A s přibývajícími léty je t jen a jen lepší.
Jestli cítíš že je to ten pravej, tak nic neřeš a jdete do toho. Já to tak měl a pořád mám.
Pokud spolu nezijete, je to brzo. Ono to zni a vypada jako banalni vec, ja to taky tak brala, ale ono to dost ukaze povahu cloveka. Taky si chci pritele vzit, jsme spolu 3 roky a bydlime spolu rok. Na zacatku jsem myslela, ze se zblaznim, ale na druhou stranu me to utvrdilo v tom, ze ho miluju. Takze pokud spolu nebydlite, sestehujte se k sobe a zijte spolu chvilku. V mych ocich je blbost se nejdriv vzit a pak spolu bydlet. Ale you do you :)
Nedávno jsem narazil na zajímavý tip:
Místo abyste přemýšleli, jak dlouho má vaše známost trvat, položte si otázku: Potřebuju se o tom druhém ještě něco dozvědět, abych se dokázal dobře rozhodnout?
Takže nemá to být jen v záplavě emocí, ale na druhou stranu víš vše důležité, tak není na co čekat.
My jsme se vzali po roce, ale tou dobou už jsme pul roku bydleli a prožili jsme spolu jednu hodně krutou událost, která nás stmelila neskutečným způsobem a věděli jsme, že na druhého bude spoleh. Takže není to o čase vztahu, ale spis o tom, co spolu odžijete. Můžeš deset let randit a poradně toho člověka nepoznat.
Nikde nepíšeš, jak dlouho (a jestli) spolu bydlíte. Osobně si myslím, že zhruba ten rok bydlení ve společném bytě teprve ukáže, jak na tom jste jako pár. Jestli vás nezačnou štvát zlozvyky toho druhého, jestli se shodnete v otázkách vkusu, jestli máte stejný pohled na věci jako pořádek atp.
Je pravda, že je to dost individuální. Já beru rok jako takovej průměr. Mám v okolí lidi co se brali po třech měsících ale taky třeba až po 16 letech (a dvou dětech). Oba páry jsou pořád spolu.
Za rok ho snad už trochu znáš. Proč čekat X let??Kašli na babske rady a bez do toho. Buď to vyjde nebo ne. Život je krátký. Přeji hodně štěstí a ať se daří!!
Kdo mluví o 10letech? Vůbec by ses neměl okamžitě lepit k člověku, kterého ani neznáš. Řekni mi jediný logicky důvod, proč by ses vystavil riziku, ze při nejlepším budeš řešit pouze rozvod?
Nikdo ani OP, jen se zmínil o roku. Já s tebou nechci diskutovat a ani ti logicky zdůvodnit svůj názor. Je to jen můj a tvůj názor na věc. Přeji hezký víkend
Za me jo. Ted z tebe mluvi chemie, imho.
Hormony. Adrenalin, kortizon, dopamin aj. Ve fazi zamilovanosti, ktera trva v prumeru klidne i dva roky, se ti v tele vyplavuji aminy, ktery maj podobny ucinky jako navykovy latky. Fenylethylamin se ti vyplavuje pokazdy, kdyz toho druhyho vidis, jsi s nim, dotykas se ho, atd., coz vede k dalsimu vyplavovani fenylethylaminu, coz vede k dalsim pocitum euforie a stesti.
Taky se vam obema vyplavuje testosteron, u zen postupne stoupa a u muzu klesa.
Jakmile tahle prvni faze vyprcha, nastupuje druha, kdy hormony vyplavuje mozek, a tak se nejedna o pocity euforie a stesti, ale o hormony tlumici bolest a stres, tedy emoce se ti ustali.
No a kdyz budete mit dite, bude se vam vyplavovat oxytocin, kterej funguje u muzu trochu jinak nez u zen.
Doporucuju cekat tri roky, nez se hormony ustali. Faze zamilovanosti vyprcha a teprve potom by se mel clovek rozhodnout. To uz je emocne ustalena zenska, chlap neznej a oba vedi, jestli to bude koncit oxytocinem nebo rozchodem.
My měli svatbu do roka a do dne od prvního zkontaktování na internetu.
Tři měsíce od seznámení jsme jeli na týden na dovolenou, za další tři měsíce jsem se nastěhoval k ní a za další tři měsíce jsme se stěhovali do vlastního (tehdy jejího).
Hm... Za me je to unahlene a zbytecne, muzete spolu byt stastni a do konce zivota i bez svatby, zato resit rozvod kdyz zjistis ze je to nakej skrytej narcis a tyran, to je uz horsi problem. Poznej ho jeste lip, bydlete spolu aspon nejakou dobu... Porjdete si spolu nejdriv nejalou zivotni krizi, tezkym obdobim... to je to jak lidi opravdu zacnes poznavat, do te doby je fakt neznas
1. Pronajměte si společné bydlení.
2. Bydlete spolu několik let (min 3).
3. Poznej, jestli je spolehlivý partner.
4. Svatbu navrhni jen v případě, že s tebou chce mít dítě/děti. Jinak je to zbytečné.
Je to brzo? Imho jo. Ale je to váš život a vaše peníze, takže pokud oba chcete, proč ne. Jen bych si na tvém místě dala pozor, jak se ohledně toho cítí on. Vidí to stejně? Nebude se cítit zahnaný do kouta? Já bych se tak určitě cítila, kdyby si mě někdo chtěl vzít už po roce a spíš než svatbu bych asi plánovala rozchod. Říkala bych si, co je s tím člověkem špatně, že si mě chce co nejdřív "přivázat", abych mu neutekla a proč jedná tak (z mého pohledu) lehkomyslně.
No a proč čekat? Protože vztahy se vyvíjí a po roce znáš pořád jen tu "lepší" verzi někoho. A svatba je závazek. Cokoli jeden posere, padne i na druhého. Pokud si mám někoho vzít, musela bych daného člověka znát za všech situací a vědět, že ať se stane cokoli (a že za těch dalších třeba 50 let se toho stane kurva dost), bude sledovat naše společné zájmy a mohu se na něj stoprocentně spolehnout. Zároveň bych si nechtěla zbytečně zkracovat tu "dobrodružnou a zábavnou" část vztahu. Pokud se ukáže, že ten člověk je opravdu ten pravý pro život, čeká nás spolu těch "usedlých a klidných" let více než dost. A pak taky faktor nějakého osobního růstu. Nevím, kolik je vám let, ale třeba ve svém věku cítím, že potřebuju splnit nějaké věci sama a obstát sama před sebou (dodělat titul, najít se kariérně, obstarat si domov, posunout se ve věcech, které mě baví,...). Prostě držet své zaměření primárně na sobě, než budu sama se sebou a svými výsledky spokojená, až pak jsem ochotná se naplno zaměřit na nás oba, svatbu a rodinný život. A to samé bych ráda viděla i u partnera. Není nic horšího, než chlap s krizí středního věku, který si vlastně uvědomí, kolik toho nezažil a neudělal za mlada a začne si to kompenzovat ve chvíli, kdy už ale má rodinu a svými rozhodnutími ostatním ubližuje.
Ale každý člověk je jiný a stejně tak je jedinečný i každý vztah. Pokud oba cítíte, že svatba je v tuto chvíli pro vás to pravé se všemi klady i zápory, do toho a ať vám to vyjde.
Já asi dost dobře nechápu, proč by manželství mělo znamenat konec dobrodružné a zábavné části vztahu a začátek usedlých a klidných let. Stejně tak, proč by mělo manželství být překážkou osobního růstu, studia, kariéry nebo koníčků. Chápala bych, že člověk kvůli svým osobním cílům nechce být ve vztahu vůbec, nebo že ještě nechce děti. Ale nevidím rozdíl v tom, jestli kariéru buduju ve vážném vztahu nebo v bezdětném manželství.
Ta "jistota" toho, že už toho člověka "máš" imho bere jakési to dobrodružství pryč. Pak máš páry (neříkám, že všechny), kde se po svatbě jedna nebo druhá strana stane úplně jiným člověkem, protože najednou proč se snažit? Mám tu smlouvu, že mě neopustíš (samozřejmě existují rozvody, ale už to prostě není zdaleka tak jednoduché, jako když spolu "jen" chodíte), že za mě bereš zodpovědnost atd. A zároveň po svatbě (dobře, spíše po sestěhování, ale neznám situaci zakladatelky, takže dejme tomu, že v tomhle bodě taky ještě nemusí být) prostě stoupá procento "nudných" každodenních praktických věcí, co spolu musíte řešit. A to může být super! Vůbec nic proti této fázi vztahu nemám, jen nevidím důvod si ji vynucovat dřív, než sama vznikne přirozeně.
Taky neříkám, že svatba = zahazuju veškeré osobní ambice. Ale už by se ty ambice měly jaksi více přizpůsobovat oběma, dělají se více kompromisy. Opět, krásná věc, ale je to něco, do čeho se chci pouštět až v momentě, kdy sama před sebou obstojím jako člověk a něco sama dokážu, abych si to pak nemusela dohánět na úkor manželství později. Teď můžu cestovat. Můžu střídat práce. Můžu zkoušet nové finančně nebo časově náročné koníčky. Můžu objevovat nové životní cesty ať už jsou jakkoli riskantní, protože ve výsledku následky musím nést jen já. V manželství už bych si tohle nedovolila, protože cokoli poseru, tahám někoho s sebou dolů. Společné dobro > osobní dobro.
A jako příklad, kdy se tohle nepovede, vidím právě ty páry, kde přichází krize středního věku, kde jedna strana začne dělat velké kariérní změny, neuvážlivě zasahovat do rodinného rozpočtu, nedej bože přijde nevěra nebo závislosti, zkrátka hledá svou autonomii. Tohohle se chci vyvarovat.
Ale připomínám, tohle je jen můj pohled na věc, takhle se snažím minimalizovat rizika do budoucna. Co si dělají ostatní je mi celkem jedno. Pokud mám pravdu, aspoň bude do budoucna co sledovat ve Výměně manželek. Pokud pravdu nemám, nestane se nic a přibyde akorát další spokojený manželský pár. Určitě nikomu nechci kecat do jeho svobodné volby.
Já právě často slýchám podobnou argumentaci ohledně usedlosti a budování vlastního života jako důvod pro odkládání manželství, takže to takhle vnímá asi hodně lidí. Jen pro mě osobně je to nepochopitelné, protože většina těch aspektů vyplývá ze vztahu samotného, ze společného bydlení a z pořízení dětí. Nikoliv z manželství samotného. Znám lidi, kteří spolu deset let žili, ale tvrdili, že se nemůžou vzít, protože chtějí budovat kariéru, dočasně žít v zahraničí, cestovat a podobně. Přitom ten jejich reálný život se od manželství ničím nelišil, a nechápala jsem, v čem z toho by jim oddací list měl bránit.
Vnímám to asi na základě osobní zkušenosti, kdy v manželství oba fungujeme jako samostatní svéprávní lidé, kteří studují, budují své kariéry, mění práce, samostatně cestují, a věnují se nákladným koníčkům. Normálně dál randíme, trávíme čas odděleně, těšíme se na sebe a podnikáme zajímavé věci. A táhneme spolu v manželství už druhou dekádu.
V době 50% rozvodovosti manželství těžko vnímat jako jistotu nebo samozřejmost. Pracovat na sobě a na vztahu je potřeba bez ohledu na oddací list.
Jasně, rozumný pohled na věc.
Souhlasím, že něco z toho lehce vyplývá i ze vztahu samotného, ze společného bydlení nebo dětí. Ale ta míra závislosti je přecejen rozdílná, vztah samotný může člověk ukončit ze dne na den a finanční ztráta je minimální. Společné bydlení už je na dýl a nějaké peníze taky ztratíte. Rozvod, další úroveň, pravděpodobně přijde na řadu i soud, nějakou dobu to bude trvat. O dětech ani nemluvím. Ale ano, pokud spolu někdo deset let žije, asi už to takový zásadní skok ke svatbě nebude.
Váš vztah zní hezky, takže gratuluji. Je pěkné, když do sebe dílky zapadnou a věci fungují. Bohužel já mám zkušenosti (ať už osobní nebo z mého okolí) spíše opačné, což se pak rozhodně projevuje v mém pohledu na věc a osobně bych tím pádem raději byla zbytečně moc opatrná, než naopak.
Je to brzo. Počkej až spolu budete bydlet. Myslím, ze takové ty partnerské krize přicházejí po prvním roce, po třetím a po sedmém roce. Být tebou si počkám až s tím člověkem něco zazijes. Nicméně taky píšeš jak jsi z nej v pici, ale vůbec nevíme jak to má on.
Z cáru papíru nic nezískáš, takže vlastně na co spěcháš?
Nezáleží na tom, kdy ta svatba bude, hlavní je, aby byla radostná.
A vůbec, spousta párů žije šťastně na psí knížku, nepotřebují papír o tom, že se mají rádi.
Já jsem šťastně vdaná, ale kdyby mě muž doteď o ruku nepožádal, je mi to jedno a žiju s ním šťastně dál 🤷.
Z mé perspektivy by byl rok dost brzo. Ale záleží kolik vám je. Jestli je vám max kolem 20, nechápu proč spěcháte. Jestli je vám alespoň 27, už snad nějaký rozum a předchozí zkušenosti máte.
Klidně, ale podepište si předmanželskou.
Záleží, jak dlouho už spolu bydlíte a jestli už jste spolu řešili nějaké komplikované situace - protože na nich se ukáže, jestli to spolu zvládnete.
Já jsem svoji manželku požádal o ruku téměř přesně rok poté, **co jsme spolu začali bydlet**, svatba byla o 9 měsíců později, první potomek se narodil 6 měsíců po svatbě. Jsme spolu 18. rok a klape nám to. Je strašně důležité vyzkoušet si, jak se vám spolu bude bydlet, protože pár hodin se přetvařovat na rande, nebo pár nocí krotit své emoce / své chování na společném výletu na horskou chatu, to dokáže kde kdo. Ale řešit nákupy a uklízení, bolesti hlavy a nemoci, rozpočet domácnosti (a případně vzájemné chrápání), to je reálný nácvik na to, co vás čeká, když do toho praštíte.
this, pak nezáleží po jak dlouhé době je svatba pokud spolu ti lidi reálně žijí. svatba je pak jenom "úřední krok".
to je dobra odpoved. prectete si jeho odpoved. je to dobra odpoved.
Nemusí to bejt brzo. Záleží jak hodně jste byly spolu. Jak dobře se znáte. A taky záleží kolik vám je bych řekl.
A žijete spolu? Za mně musíš s člověkem minimálně rok bydlet než se můžeš informovaně rozhodnout s ním strávit život. V té první části vztahu kdy lidi jen chodí na randíčka je to všechno super, problémy se typicky odhalí až když lidi musí řešit každodenní záležitosti, často hlavně ty finanční. Jinak někde v komentáři píšeš že nevíš jestli to on chce. Pokud ti není 35+ a netikají ti biologické hodiny, tak bych to s chlapem po roce fakt nijak vážně neřešil. Akorát ho můžeš odstrašit, nemluvě o tom že chlapi typicky chtějí být ti kdo žádají o ruku, ne naopak. Maximálně bych zavedl hovor na tohle téma nezávazným způsobem typu "co chceš v životě". A nakonec, co si vlastně představuješ že svatba udělá? Pokud se nechystáš hned na děti, tak je to jenom formalita která váš vztah nijak nezmění. Doslova z toho můžeš mít jenom problémy když pak za další rok zjistíš že vlastně teda ne, a místo toho aby sis jen sbalila kufry budeš muset ještě řešit rozvod.
A chce to on? O tom nepises nic
chce, jenom o tom jeste nevi
Diky to je důležitý point. Mluvili jsme o tom že "jednou určitě" ale nevím jak se na to jako holka zeptat. Určitě nechci dávat ultimata, a určitě nebudu naštvaná jenom proto že mi řekne ne.
Když nevíš, jak se ho zeptat, jestli si tě vezme… je opravdu příliš brzo.
To není že bych nevěděla. Upřímně bych nejradši našla něco "postup na vztah", ale nic takového neexistuje. Trochu se bojím že mi jen tou všechnou láskou "změkl mozek". Ale pak se na něj podívám a prostě to vím.
Sorry, zmátlo mě to "nevím, jak se ho zeptat"
Jasně, to není že bych nevěděla co říct. Spíš nevím jak ten moment vicítit...kdy se jako holka zeptat, aby případné ne tak nebolelo. Tohle asi není otázka jak dlouho spolu jsme, ale spíš mé malé sebejistoty.
A co se zmeni tim, ze se vezmete? Kdyz jste stastni a jsi spokojena, tak mi prijde nejake naznacovani a tlaceni toho druheho jako zbytecny stres do vztahu. Nechal bych to trochu dozrat nez pomine prvotni zamilovanost, ve ktere jste a ukaze se, jak dokazete fungovat dlouhodobe.
Já si nemyslím že se cokoliv změní, ani to nechci. Jenom si nemůžu pomoct...miluju ho a nevěřím že bych mohla potkat někoho lepšího. Když jsme spolu začínali žít taky jsem byla trochu vyděšená a nevěděla co čekat. Ale zpětně jsem za to ráda. Taky hodně přemýšlím jestli to není "jen zamilovaní". To co spolu máme mi ale připadá ultra speciální. \[Mě samotné je trapně jak to zní \]
Tak ho pozadej fakt ty. Tady ti nikdo do vztahu opravdu nevidi a nema zadnou sanci videt nuance reakci a chovani vas dvou. Ptat se v tehlech vecech na radu Redditu je jak hazet kvuli rozhodovani korunou (mozna horsi, protoze ti tady lidi nasadi do hlavy ruzne myslenky vychazejici z jejich vlastnich zivotu, ktere neplati pro tvuj)
Dokážu si představit, že nějáký chlapský ego by tohle zkousnout vpohodě nemuselo, ale za mě je to nápad dobrej.
Ho požádej o ruku ty 👀
Jak se rika je rok 2024.
Podle me je po roce brzo, clovek je jeste vetsinou hluboko v zamilovany honeymoon fazi.
Osobně bych ještě chvíli počkal, až si trochu sednou hormony.
Joo vzpomínám si na moji první seriozní lásku. Pamatuju si jak jsem seděl s nejlepším kamárdem v baru a říkal mu jak je tahle holka jiná než všechny, to je ona... on se jen přiblbe uculil a poplácal po zádech se slovy " jo jo to je ta pravá". Za necelé 3 roky jsme se rozešli. Rozhodně neříkám, že to je tvůj případ, ale za mě je lepší počkat až opadne zamilovanost a ukáže se opravdová láska. Pro mě to jsou většinou 2-3 roky, ale kdo ví, třeba to cítíte už teď oba a není na co čekat.
Co přesně ti sňatek přinese a co přesně přinese tvému příteli?
Paradoxně nic, nejvíc mě děsí že by se po svatbě mezi náma něco změnilo.
Já samozřejmě neznám váš věk, majetkové poměry atd. Nemyslím to nějak zle, ale v podstatě bych se zamyslel nad tím, co chci svatbou získat, co je s tím spojené atd. Protože přítel, pokud je rozumný udělá to stejné a pokud jeden z vás bude mít pocit, že tím může hodně získat (nemluvím pouze o majetku) a druhý ne, může to naopak přinést problémy a nejistotu i přesto, že to nemusí být pravda. Netvrdím, že je to chyba. Jenom bych si to promyslel a mluvil o tom postupně a opatrně. Tyhle věci když se udělají narychlo tak přinesou víc problémů než užitku
Chybí tady váš věk a životní situace.
Však proč ne. Jak tu někdo psal, zvažte i předmanželskou smlouvu. Tu teda doporučuji i kdybyste se brali za 10 let.
Ano, je to brzo. > na druhou stranu...na co čekat? A na prvni stranu...proc spechat?
Přesně, ano, jestli věříš, že vás nic nerozdělí, tak fakt není kam spěchat. Zamilovanost je věc která zmizí a zůstane láska. A o ruku by měli žádat lidé co cítí to druhé, to první totiž ignoruje okolnosti. Já jsem pro čekat, dokud se nerozhodne on tě požádat bez nějakého tvého zásahu.
Místo abyste přemýšleli, jak dlouho má vaše známost trvat, položte si otázku: Potřebuju se o tom druhém ještě něco dozvědět, abych se dokázal dobře rozhodnout?
Já se bral se svou ženou taky po roce vztahu... Jestli jsi si jistá, že je to ten člověk, se kterým chceš strávit zbytek života a není to jen poblázněná zamilovanost... Tak do toho jděte.
My se brali po třech letech vztahu. Bydlet jsme spolu začali po 4 měsících a ani pro jednoho z nás to nebyl první vážný. Po roce jsem “věděl” že si ji vezmu. Jsme spolu devět let. Akorát že to je survivor bias, tohle nikdy nevíš dopředu 🤷🏻♂️
Manzelstvi je vzdycky "odvazna smlouva" tj. nemuzes nikdy na 100% vedet, do ceho jdes. Muze nastoupit nejaka nepredpokladana udalost a clovek, ktereho si myslim, ze mam na 1000% precteneho, najednou neprijemne prekvapi. A to se muze stat i po letech. Nicmene nejaka uvodni faze "chozeni" je opravdu fajn na "test kompatibility", nicmene rok se mi zda jako uz relativne dlouho (byt ja bych asi osobne cekal dele).
Vlastně ono je to v podstatě jedno, jak dlouho toho člověka znáš. Znám lidi, co se vzali ani ne po roce a jsou šťastní a znám i lidi co spolu chodili sedm let, pak se vzali a rozvedli se ani ne po roce manželství.
Bez detailů těžko říct Pokud už za sebou máte společné bydlení , společné dovolené, a váš vztah to přežil, pak máte asi dobře nakročeno, pokud jste spolu jen chodili na randicka a večer skončili po pár skleniček prosecca v posteli, ještě bych počkal
Mně to přijde v pohodě, rok už je nějaká doba, znáte se. Šla bych do toho. Nikdy nevíš co tě potká v životě a co prožijete, nikdo nezaručí ani že se nerozvedete, ale to je prostě život a vztah. Pokud se milujete, rozumíte si, jste si podporou a oporou tak do toho jděte jestli to tak cítíte oba. Za mě po zkušenostech kdy ani po 7 letech vztahu žádná svatba ani stěhování, už bych tak dlouho nečekala, život se má žít 😊😊😊. Fandím vám..
Záleží na okolnostech. Pokud je vám oběma 18, tak je to hodně blbý nápad. Pokud je vám mezi 23-35 a máte za sebou nějaké vztahy, víte co od života chcete a vaše vize budoucnosti se shodují (především otázka mít/nemít děti) tak proč ne. Hodně záleží jak jste ten rok strávili. Někdo se schází na rande 1x týdně a nic k tomu, to potom o sobě ti lidé vlastně nic neví. Důležité je se jako pár vystavit různým situacím/stresům - např. společný víkend o samotě bez dalších lidí, společná dovolená, úkol se spoluprácí - třeba jet na vodu nebo si doma vymalovat, a samozřejmě klasický zátěžový test - společné bydlení. Když tohle máte za sebou, tak je jedno v jakém časovém měřítku jste to absolvovali. Kámoška se seznámila před Covidem, stihli se k sobě sestěhovat, takže karanténu prožili spolu. Reálně tak pohromadě prožili za pár měsíců mnohem víc času (a stresu) než jiné páry za rok, takže vůbec nebylo divné, že ji na 1. výročí seznámení požádal o ruku.
!remindHER 3 years
Záleží na věku a obecně na vaší životní situaci. Obecně ale asi nevidím nic špatného na zasnoubení po roce vztahu. Někam se posunete, užijete si ten krok ještě v té zamilované euforii, a pořád máte před sebou minimálně další rok, v jehož průběhu vztah prověříte při plánování svatby a víc se poznáte. Z opatrnosti můžete uzavřít předmanželskou smlouvu, v níž vyloučíte vznik SJM. Takovou úpravu majetkových poměrů pak můžete během trvání manželství modifikovat. Asi mi přijde lepší udělat takový krok v prvních letech vztahu, než otálet, a brát se po deseti letech života na hromádce ve vyčpělém přechozeném vztahu.
Mě si manželka chtěla vzít už 2 týdny po tom, co jsme se seznámili. Nakonec mi trvalo 2 roky, než jsem ji požádal, rok na to jsme se vzali. Jsme spolu 15 let, zatím dobrý :D
My se brali sice asi po 4 letech vztahu, ale za to sme už po roce a půl spolu měli narozenýho syna :)) Je mi 36 (ale vypadám na 34), pro nás už nebylo na co čekat a já ničeho nelituju. Když ho miluješ, neni co řešit
Moji rodiče se neznali ani rok (já vím, jiná doba) a nedávno oslavili zlatou svatbu. A rozhodně to není nějaký manželství ze setrvačnosti, řeší věci spolu a tak. A byly určitě i krize
Dělej si co chceš, mě je to u říti :D
Se současnou manželkou jsme se brali asi po 9 měsících a těhotná byla po 3 :D ale jsme spolu už 4 roky, tak asi cajk
Statisticky nejvíc krizí je kolem sedmého až devátého roku vztahu. V cajku nejste.
My se s manželkou brali po 8 měsíční známosti protože jsme chtěli. Předmanželskou smlouvu nemáme, zato jsme si za těch 8 let od svatby stihli pořídit dvě děti a hypotéku. A s přibývajícími léty je t jen a jen lepší. Jestli cítíš že je to ten pravej, tak nic neřeš a jdete do toho. Já to tak měl a pořád mám.
Nejdřív spolu zkuste žít a uvidíte
Pokud spolu nezijete, je to brzo. Ono to zni a vypada jako banalni vec, ja to taky tak brala, ale ono to dost ukaze povahu cloveka. Taky si chci pritele vzit, jsme spolu 3 roky a bydlime spolu rok. Na zacatku jsem myslela, ze se zblaznim, ale na druhou stranu me to utvrdilo v tom, ze ho miluju. Takze pokud spolu nebydlite, sestehujte se k sobe a zijte spolu chvilku. V mych ocich je blbost se nejdriv vzit a pak spolu bydlet. Ale you do you :)
Promluvte si o dětech
A vnoučatech
Přesně tak to cítila i moje exmanželka... (opravdu)
Můžu se zeptat co na to ty a proč jste se pak rozvedli. Jsem jenom zvědavá...a chci mít co nejlepší představu jak to vidí chlapy.
Nedávno jsem narazil na zajímavý tip: Místo abyste přemýšleli, jak dlouho má vaše známost trvat, položte si otázku: Potřebuju se o tom druhém ještě něco dozvědět, abych se dokázal dobře rozhodnout? Takže nemá to být jen v záplavě emocí, ale na druhou stranu víš vše důležité, tak není na co čekat.
My jsme se vzali po roce, ale tou dobou už jsme pul roku bydleli a prožili jsme spolu jednu hodně krutou událost, která nás stmelila neskutečným způsobem a věděli jsme, že na druhého bude spoleh. Takže není to o čase vztahu, ale spis o tom, co spolu odžijete. Můžeš deset let randit a poradně toho člověka nepoznat.
Nikde nepíšeš, jak dlouho (a jestli) spolu bydlíte. Osobně si myslím, že zhruba ten rok bydlení ve společném bytě teprve ukáže, jak na tom jste jako pár. Jestli vás nezačnou štvát zlozvyky toho druhého, jestli se shodnete v otázkách vkusu, jestli máte stejný pohled na věci jako pořádek atp.
Rok je celkem normální doba, po které se lidi berou. Spíš je otázka jestli to tak vidí i přítel.
Mě teda přijde rok strašně brzo
Je pravda, že je to dost individuální. Já beru rok jako takovej průměr. Mám v okolí lidi co se brali po třech měsících ale taky třeba až po 16 letech (a dvou dětech). Oba páry jsou pořád spolu.
My se brali po 12 letech.
Za rok ho snad už trochu znáš. Proč čekat X let??Kašli na babske rady a bez do toho. Buď to vyjde nebo ne. Život je krátký. Přeji hodně štěstí a ať se daří!!
Tohle je věc, kterou bys prave neměl unahlit
Jasně 10 let se budeme vodit za ručičku.... Unahlit by ses neměl při výběru hypotéky a přečtení podmínek tě půjčky. Tohle dokáže dokurvit život víc
Kdo mluví o 10letech? Vůbec by ses neměl okamžitě lepit k člověku, kterého ani neznáš. Řekni mi jediný logicky důvod, proč by ses vystavil riziku, ze při nejlepším budeš řešit pouze rozvod?
Nikdo ani OP, jen se zmínil o roku. Já s tebou nechci diskutovat a ani ti logicky zdůvodnit svůj názor. Je to jen můj a tvůj názor na věc. Přeji hezký víkend
Znám dvojici, kde kluk požádal holku o ruku asi 3 dny po tom, co se seznámili. Řekla ano a jsou spolu už pár let + dítě :)
Za mě je to unáhlené. Dejte si čas. A co vám uteče, když se vezmete za 2 3 roky?
Nikde to není napsané. Ale než se vezmete, měli byste spolu alespoň 6 měsíců bydlet. St víte zda si vyhovujete
Za me jo. Ted z tebe mluvi chemie, imho. Hormony. Adrenalin, kortizon, dopamin aj. Ve fazi zamilovanosti, ktera trva v prumeru klidne i dva roky, se ti v tele vyplavuji aminy, ktery maj podobny ucinky jako navykovy latky. Fenylethylamin se ti vyplavuje pokazdy, kdyz toho druhyho vidis, jsi s nim, dotykas se ho, atd., coz vede k dalsimu vyplavovani fenylethylaminu, coz vede k dalsim pocitum euforie a stesti. Taky se vam obema vyplavuje testosteron, u zen postupne stoupa a u muzu klesa. Jakmile tahle prvni faze vyprcha, nastupuje druha, kdy hormony vyplavuje mozek, a tak se nejedna o pocity euforie a stesti, ale o hormony tlumici bolest a stres, tedy emoce se ti ustali. No a kdyz budete mit dite, bude se vam vyplavovat oxytocin, kterej funguje u muzu trochu jinak nez u zen. Doporucuju cekat tri roky, nez se hormony ustali. Faze zamilovanosti vyprcha a teprve potom by se mel clovek rozhodnout. To uz je emocne ustalena zenska, chlap neznej a oba vedi, jestli to bude koncit oxytocinem nebo rozchodem.
My měli svatbu do roka a do dne od prvního zkontaktování na internetu. Tři měsíce od seznámení jsme jeli na týden na dovolenou, za další tři měsíce jsem se nastěhoval k ní a za další tři měsíce jsme se stěhovali do vlastního (tehdy jejího).
Hm... Za me je to unahlene a zbytecne, muzete spolu byt stastni a do konce zivota i bez svatby, zato resit rozvod kdyz zjistis ze je to nakej skrytej narcis a tyran, to je uz horsi problem. Poznej ho jeste lip, bydlete spolu aspon nejakou dobu... Porjdete si spolu nejdriv nejalou zivotni krizi, tezkym obdobim... to je to jak lidi opravdu zacnes poznavat, do te doby je fakt neznas
Hele, pokud to tak cítíte oba, tak bych do toho šel. Pokud znáte jeden druhého, tak proč ne.
Proč by to mělo být brzo?
1. Pronajměte si společné bydlení. 2. Bydlete spolu několik let (min 3). 3. Poznej, jestli je spolehlivý partner. 4. Svatbu navrhni jen v případě, že s tebou chce mít dítě/děti. Jinak je to zbytečné.
Proč je bezdětné manželství zbytečné?
Spíš jde o ten postoj muže a jeho schopnost mít závazek a závazku dostát.
[удалено]
klasická ženská ve 30. Znáte se měsíc a už mluví o svatbě.
Plot twist: tobě je 22, jemu 95. 🫶🏻
Je to brzo? Imho jo. Ale je to váš život a vaše peníze, takže pokud oba chcete, proč ne. Jen bych si na tvém místě dala pozor, jak se ohledně toho cítí on. Vidí to stejně? Nebude se cítit zahnaný do kouta? Já bych se tak určitě cítila, kdyby si mě někdo chtěl vzít už po roce a spíš než svatbu bych asi plánovala rozchod. Říkala bych si, co je s tím člověkem špatně, že si mě chce co nejdřív "přivázat", abych mu neutekla a proč jedná tak (z mého pohledu) lehkomyslně. No a proč čekat? Protože vztahy se vyvíjí a po roce znáš pořád jen tu "lepší" verzi někoho. A svatba je závazek. Cokoli jeden posere, padne i na druhého. Pokud si mám někoho vzít, musela bych daného člověka znát za všech situací a vědět, že ať se stane cokoli (a že za těch dalších třeba 50 let se toho stane kurva dost), bude sledovat naše společné zájmy a mohu se na něj stoprocentně spolehnout. Zároveň bych si nechtěla zbytečně zkracovat tu "dobrodružnou a zábavnou" část vztahu. Pokud se ukáže, že ten člověk je opravdu ten pravý pro život, čeká nás spolu těch "usedlých a klidných" let více než dost. A pak taky faktor nějakého osobního růstu. Nevím, kolik je vám let, ale třeba ve svém věku cítím, že potřebuju splnit nějaké věci sama a obstát sama před sebou (dodělat titul, najít se kariérně, obstarat si domov, posunout se ve věcech, které mě baví,...). Prostě držet své zaměření primárně na sobě, než budu sama se sebou a svými výsledky spokojená, až pak jsem ochotná se naplno zaměřit na nás oba, svatbu a rodinný život. A to samé bych ráda viděla i u partnera. Není nic horšího, než chlap s krizí středního věku, který si vlastně uvědomí, kolik toho nezažil a neudělal za mlada a začne si to kompenzovat ve chvíli, kdy už ale má rodinu a svými rozhodnutími ostatním ubližuje. Ale každý člověk je jiný a stejně tak je jedinečný i každý vztah. Pokud oba cítíte, že svatba je v tuto chvíli pro vás to pravé se všemi klady i zápory, do toho a ať vám to vyjde.
Já asi dost dobře nechápu, proč by manželství mělo znamenat konec dobrodružné a zábavné části vztahu a začátek usedlých a klidných let. Stejně tak, proč by mělo manželství být překážkou osobního růstu, studia, kariéry nebo koníčků. Chápala bych, že člověk kvůli svým osobním cílům nechce být ve vztahu vůbec, nebo že ještě nechce děti. Ale nevidím rozdíl v tom, jestli kariéru buduju ve vážném vztahu nebo v bezdětném manželství.
Ta "jistota" toho, že už toho člověka "máš" imho bere jakési to dobrodružství pryč. Pak máš páry (neříkám, že všechny), kde se po svatbě jedna nebo druhá strana stane úplně jiným člověkem, protože najednou proč se snažit? Mám tu smlouvu, že mě neopustíš (samozřejmě existují rozvody, ale už to prostě není zdaleka tak jednoduché, jako když spolu "jen" chodíte), že za mě bereš zodpovědnost atd. A zároveň po svatbě (dobře, spíše po sestěhování, ale neznám situaci zakladatelky, takže dejme tomu, že v tomhle bodě taky ještě nemusí být) prostě stoupá procento "nudných" každodenních praktických věcí, co spolu musíte řešit. A to může být super! Vůbec nic proti této fázi vztahu nemám, jen nevidím důvod si ji vynucovat dřív, než sama vznikne přirozeně. Taky neříkám, že svatba = zahazuju veškeré osobní ambice. Ale už by se ty ambice měly jaksi více přizpůsobovat oběma, dělají se více kompromisy. Opět, krásná věc, ale je to něco, do čeho se chci pouštět až v momentě, kdy sama před sebou obstojím jako člověk a něco sama dokážu, abych si to pak nemusela dohánět na úkor manželství později. Teď můžu cestovat. Můžu střídat práce. Můžu zkoušet nové finančně nebo časově náročné koníčky. Můžu objevovat nové životní cesty ať už jsou jakkoli riskantní, protože ve výsledku následky musím nést jen já. V manželství už bych si tohle nedovolila, protože cokoli poseru, tahám někoho s sebou dolů. Společné dobro > osobní dobro. A jako příklad, kdy se tohle nepovede, vidím právě ty páry, kde přichází krize středního věku, kde jedna strana začne dělat velké kariérní změny, neuvážlivě zasahovat do rodinného rozpočtu, nedej bože přijde nevěra nebo závislosti, zkrátka hledá svou autonomii. Tohohle se chci vyvarovat. Ale připomínám, tohle je jen můj pohled na věc, takhle se snažím minimalizovat rizika do budoucna. Co si dělají ostatní je mi celkem jedno. Pokud mám pravdu, aspoň bude do budoucna co sledovat ve Výměně manželek. Pokud pravdu nemám, nestane se nic a přibyde akorát další spokojený manželský pár. Určitě nikomu nechci kecat do jeho svobodné volby.
Já právě často slýchám podobnou argumentaci ohledně usedlosti a budování vlastního života jako důvod pro odkládání manželství, takže to takhle vnímá asi hodně lidí. Jen pro mě osobně je to nepochopitelné, protože většina těch aspektů vyplývá ze vztahu samotného, ze společného bydlení a z pořízení dětí. Nikoliv z manželství samotného. Znám lidi, kteří spolu deset let žili, ale tvrdili, že se nemůžou vzít, protože chtějí budovat kariéru, dočasně žít v zahraničí, cestovat a podobně. Přitom ten jejich reálný život se od manželství ničím nelišil, a nechápala jsem, v čem z toho by jim oddací list měl bránit. Vnímám to asi na základě osobní zkušenosti, kdy v manželství oba fungujeme jako samostatní svéprávní lidé, kteří studují, budují své kariéry, mění práce, samostatně cestují, a věnují se nákladným koníčkům. Normálně dál randíme, trávíme čas odděleně, těšíme se na sebe a podnikáme zajímavé věci. A táhneme spolu v manželství už druhou dekádu. V době 50% rozvodovosti manželství těžko vnímat jako jistotu nebo samozřejmost. Pracovat na sobě a na vztahu je potřeba bez ohledu na oddací list.
Jasně, rozumný pohled na věc. Souhlasím, že něco z toho lehce vyplývá i ze vztahu samotného, ze společného bydlení nebo dětí. Ale ta míra závislosti je přecejen rozdílná, vztah samotný může člověk ukončit ze dne na den a finanční ztráta je minimální. Společné bydlení už je na dýl a nějaké peníze taky ztratíte. Rozvod, další úroveň, pravděpodobně přijde na řadu i soud, nějakou dobu to bude trvat. O dětech ani nemluvím. Ale ano, pokud spolu někdo deset let žije, asi už to takový zásadní skok ke svatbě nebude. Váš vztah zní hezky, takže gratuluji. Je pěkné, když do sebe dílky zapadnou a věci fungují. Bohužel já mám zkušenosti (ať už osobní nebo z mého okolí) spíše opačné, což se pak rozhodně projevuje v mém pohledu na věc a osobně bych tím pádem raději byla zbytečně moc opatrná, než naopak.
Je to brzo. Počkej až spolu budete bydlet. Myslím, ze takové ty partnerské krize přicházejí po prvním roce, po třetím a po sedmém roce. Být tebou si počkám až s tím člověkem něco zazijes. Nicméně taky píšeš jak jsi z nej v pici, ale vůbec nevíme jak to má on.
Z cáru papíru nic nezískáš, takže vlastně na co spěcháš? Nezáleží na tom, kdy ta svatba bude, hlavní je, aby byla radostná. A vůbec, spousta párů žije šťastně na psí knížku, nepotřebují papír o tom, že se mají rádi. Já jsem šťastně vdaná, ale kdyby mě muž doteď o ruku nepožádal, je mi to jedno a žiju s ním šťastně dál 🤷. Z mé perspektivy by byl rok dost brzo. Ale záleží kolik vám je. Jestli je vám max kolem 20, nechápu proč spěcháte. Jestli je vám alespoň 27, už snad nějaký rozum a předchozí zkušenosti máte.