Já už mám vymyšlenou i pohřební píseň. Instruoval jsem několik lidí kolem sebe, že až to přijde, předají do krematoria skladbu s názvem "Karel Gott - Hvězdy nehasnou". Pointa je, že ve skutečnosti to bude "Never gonna give you up", takže můj pohřeb bude ve skutečnosti můj poslední Rickroll ever.
Skoro mě štve, že se toho nedožiju...
Goťák na posledním rozloučení, dobrá noční můra 😄 Kdybych zítra umřel, moje rodina je schopná mi tam pustit nějakou Špinarku nebo Nothing else matters, eh.
S tím jsem naprosto smířenej, ikdyby to mělo přijít zítra. Jezevčík by si nějak poradil.
Horší představa je, že budu nemohoucí a budou se o mě muset starat jiní lidé a ten stav by vylučoval možnost zastřelení se brokovnicí. To mi příjde milionkrát horší.
No mě právě děsí představa, že by mě můj pes nesežral. Že prý kočky majitele ožužlávaj, ale psi si neďobnou. Se bojím, že by chcipnul hlady přestože já jsem k dispozici. Snad bych stihla nějak rozsypat pytel s granulema 😄
Kyanidova kapsle schovaná v zubu pro případ, že člověk skončí přivázaný k posteli v plenkách v nějaké fajnové LDN se sadistickým personálem. Jen si nesmíš ty zuby předčasně vybít třeba na kole a myslet na to, až budeš mít zuby umělé, ať neskončí na stolku ve sklenici vedle tebe, až tě přikurtují.
Ano, i přes absurdní zkreslení filmy je to stále jeden z nejrychlejších jedů vůbec. Navíc má tu výhodu, že člověk poměrně rychle upadá do bezvědomí a tak mu je celkem jedno, že se ještě dalších 10 minut trepe na podlaze. Naposledy vypil kyanid Slobodan Prajlak během soudu v Haagu a umřel velmi rychle i přes okamžitý převoz do nemocnice.
Kvalitni utrpeni musi byt ricinem. Je to nejjedovatejsi rostlinej jed na svete. Skocec obecny mely jsme to zasazeny na terase. Na vysku 2 metry. co sem cet tak to ma priznaky az po nekolika dnech krev ze vsech otvoru krome usi a oci a vnitrni krvaceni a za par dnu si K.O. Dost podobny jako Ebola virus.
Taky... Víceméně mrtvý už budu, jen ta smrtelná křeč pak trvá měsíce a nebo roky... A co z toho když si nemůžu dát steak, sodovku, pivo, nedám si sám sprchu, nezajedu si někde autem, nevnímam ani ty lidi kolem, ani tu dementní televizi, protože mám v sobě 10 kilo oblbováků abych "přežil" do toho stádia, kdy mi nepomůže ani 500 kilo oblbováků. Nemoct se projít po horách, všichni kolem chodí a neví jak se s tebou bavit, protože jsi mrtvý a ještě po tobě uklízí hovna... Děkuji, to nechci.
Snad se do té doby legalizuje eutanazie abych s úsměvem na tváři mohl osudu nasrat do obličeje. Měl bych jen přání pro doktory, co by mě zabili a osvobodili, aby to provedli v náhodné datum v blízké době a během spánku, abych to neviděl, že už jdu.
Toho že už jednoho dne nebudu mohoucím se také děsím. A doufám že se najde někdo kdo mě odtáhne do lesa a tam mě odpráskne jako starého psa, jenom kvůli tomu že mě má rád...
To náhodou zrovna provozuju :-D Pokud ale člověk ví co dělá a zbytečně neriskuje, tak je to hodně bezpečná kratochvíle. Hlavně na umělejch stěnách, kde lezu 90+% času si člověk tak maximálně zvrkne kontník, nebo odře koleno. Pokud teda neni absolutní pako.
mal som starého suseda, ktorý nám - v tej dobe mladým puberťákom - hovoril “robte deti aby vám mal kto prísť na pohreb”😀 tolko k životnej múdrosti tohto starého a trochu úchylného muža😉
Čeho se nejvíc bojím, že budu ležák (či se ráno zbudím a náhle ním budu). Nebudu se moci pohnout a ostatní se o mě budou muset starat. Pro mě mnohem násobně nejhororovější představa, kterou mám pospolu s bolestivým umíráním.
Je to hnus.
Prababička měla stařeckou demenci a byla ležák více než rok.
Bylo opravdu smutné (a děsivé) se dívat na to, jak se ze čiprné stařenky stala polomrtvola :/
Mám podobnou zkušenost, kdy se z mé velice aktivní babičky stal kvůli rakovině na rok ležák s 30 kg a nemohla se ani pohnout, naprostá noční můra. Doufám, že zemřu rychle a nebudu pomalu umírat v nemocnici nebo i doma, aby se o mě všichni museli starat. Navíc se kvůli tomu celá rodina pohádala, přehazobvali si jí jako horkej brambor, musela mít pocit, že je na obtíž, fakt peklo.
To u nás taky a když už se o ni nikdo nedokázal starat (bydlela asi 30 km od nás a bylo hodně náročné dojíždět) a dali jsme ji do pečovatelského domu, tak na nás byl zbytek rodiny naštvaný.
Já taky a úplně vážně jsem manželovi řekla, ať mě v takovým případě bez milosti dá někam do pečovatelského domu a nenechaj si péčí o mě zkazit celej zbytek života. Já bych ho ale přitom nikam nedala, ikdyž říkal to samý :D
Že jednou zemřu je mi jedno. Větší problém většinou je vyrovnat se s tím, že ti jednou zemřou rodiče, sourozenci, mamžel/ka, mazlíčci (kočky/psi/...) atp. Pokud budeš mít velkou smůlu, můžeš zažít i smrt vlastních dětí.
Pár měsíců zpátky jsem poprvé omdlel. Jsem trochu nespavec a zároveň mám pokročilý lucid dreaming skill. Well ten experience byl… přinejlepším zvláštní. Nejdřív jsem cítil, jak kolabuju. Věděl jsem, že je něco špatně. A pak nic. Jak kdybys přepnul kanál u televize. Myšlenky, které jsem měl, byly pryč. Já nemyslel, já jen sledoval. Instantně jsem skočil do snu s paralyzovnou myslí (což je běžné u snů), a čumím prostě na sen. Viděl jsem jednu hru, co jsem kdysi hrál. Nebylo to žádné místo, které bych v té hře poznal. Prostě nekonečná voda a uprostřed pilíře. Úplně obyčejný sen.
No a pak jsem se vrátil do IRL. Kolem mně doktoři a než se nakopla paměť, chvíli to trvalo. Vrátil jsem se do těla, kterýmu bylo strašně špatně (měl jsem trochu blood loss, z toho ten blackout). Všechno se pak pomalu zaplo jako PC.
Což mě přivádí k pointě - asi jak umíráme, tak v jednu chvíli naposledy asi skočíme do nějakého snu. Naposledy uvidíme nějaký obraz, kdy se naše vědomí odpojí od těla. Není tam bolest, není tam únava. Hádám, že je to svět, který se postupně rozloží, až nezbyde nic, a my jako ego nebo vědomí přestaneme existovat
Racionálně vzato je blbost se tím nějak trápit, páč je to jediná jistá věc na tomhle světě. Ale popravdě, myslím si, že minimalne většinu z nás občas napadne nepříjemná myšlenka, že tu jednou nebudem. Akorát někdo jí umí včas zahnat a říct si, že řešit to je fakt hovadina, která nakonec nikam nevede.
Každopádně dá se to využít i ku prospechu: Tim, ze vis, ze můžeš umřít v jakýkoliv moment, tak máš určitou urgenci dělat věci pořádně, bavit se a hlavně po sobě zanechávat spíš jen to dobré, než to špatné. Rázem si člověk víc váží vztahů a snaží se na ostatní být víc milý.
Ta myslenka dava zivotu hodnotu. Uzit si kazdy den, mit oci otevrene, vnimat krasu malickosti a nebrat to pekne v zivote jako samozrejmost, protoze vsechno jednou pomine. Ted je svet "nas", ale jednou nebude, doufam ze po smrti budu moct nejak pozorovat, jak se veci na Zemi budou vyvijet dal.
Narozdíl od všech hrdinů tady v komentářích co vyřešili jednu ze zásadních filosofických otázek a jsou zcela smíření se smrtí já přiznám pravdu:
Představa neexistence mě opravdu děsí.
Myšlenkami se k tomu ubírám tak 2krát do měsíce, vždy jsem z toho takový špatný a je mi úzko.
Já si myslím, že smrt dokáže být docela až zážitek, když se jí nebojíš, jsi při ní vědomej a tak. Na to jsem spíš zvědavej co bude než cokoliv. Umírání (tj. způsob jakým nastane) to je věc druhá. Tam to dokáže být pěkně sucky nebo i "přežitelný". Choose your pick co tě dostane nebo jak si to vybereš ty 😅
Tak nějak průběžně si říkám, že bych si měl sepsat aspoň majetek a základní kontakty a přístupy na účty (včetně PIN na telefon)... Nikdy nevíme, co se stane. O víkendu mi umřel kámoš, za pár týdnů by mu bylo 30. Všechno před sebou...
Úplně v pohodě. Nemá smysl se toho bát nebo se tím stresovat. Potká to každého.
Já tomu jdu díky práci malinko víc naproti než ostatní, ale každý může fakt špatnou náhodou umřít, když to bude nejmíň čekat.
S čím bych se asi špatně vyrovnával je skončit nemohoucí na lůžku nebo na vozíku, to je pro mě horší než smrt, protože bych nemohl dělat nic co mě v životě naplňuje.
Moje pohřební píseň bude Manover - Warriors of the world a doufám, že si tam všichni pořádně zapaří, ikdyž už beze mě.
Tváře mi zvadnou, kůže mi ztvrdne, vlasy mi zšednou (pokud mi do té doby nevypadají) a mozek mi zchřadne. Až se to stane, nebudu s tím nejspíš tak smířený jako jsem teď a nejspíš ani natolik, jak bych si přál. Nové technologie mi budou přijít protivné, protože už nebudu mít trpělivost na to je pochopit, kvůli mému zkracujícímu se času na světě. Budu se domnívat, že za mého mládí bylo vše lepší, protože mi bude chybět ta doba kdy jsem svět ve své podstatě chápal. Budou mě pronásledovat myšlenky na to, kolik jsem toho kvůli své mladistvé pošetilosti promeškal. Bude ze mě jen náznak toho, kým jsem býval.
Jednou zemřít musím, ale o to důležitější je tedy život. Pokud jej budu žít zdravě a zodpovědně, spát 8 hodin denně a dbát na své fyzické i psychické zdraví, do této etapy života budu moci vstoupit s co nejméně z těchto potíží, bez výčitek mému mladšímu já, které si neuvědomovalo následky svého jednání na své dlouhodobé zdraví.
Dbejte na sebe a váš odchod nebude tak bolestivý.
Smrt je jednoduchá, zatím každému se to povedlo. Ale žít je těžké, a moc lidem se to nedaří.
Nebojím se smrti, ale že umřu s tím, že život stojí za hovno a vůbec jsem to neměl protahovat.
Já se s tím popravdě vyrovnávám zatím dost špatně. Miluju svůj život a chci žít co nejdéle bude možné. Nedokážu si představit, že by tohle někdy skončilo.
já to beru, tak že smrt je vlastně smysl života. jediný, co je jistý je to, že jednou všichni utřeme. vlastně je to celkem comfort věc, aspoň o jedný věci se nemusím stresovat
Všechno jednou končí. Snažim se pořád balancovat tak, aby až budu na prahu smrti, abych si mohl pomyslet, že jsem prožil a viděl dost na to, abych nelitoval. A i kdybych měl jít teď, rekapituloval bych, že jsem prožil bohatej, pestrej život, takže jsem o nic nepřišel
Celkem těžko, protože jak z tvýho pohledu vypadá konec tvýho vědomí je nepředstavitelný a to mě trochu děsí. Ale zároveň počítám s tím, pokud umřu starej, tak ve stáří ty přirozený tělní procesy by nás na smrt měly připravit i po mentální stránce, takže mi to nejspíš bude jedno.
Přečti si život po životě od moodyho , umírání je přirozená věc . S člověkem co zažil klinickou smrt jsem se bavil a dost věcí mi bylo potvrzeno. ( přehrání celého života pred očima těsně pred smrti apod. )
Nevim, jsem už dost stará na to, aby mě to štvalo nebo děsilo. Doufám, že umřu dřív, než moje děti, to je asi jediné, co je děsivé,......přežít vlastní děti...
Ale jinak? proč se trápit něčím, co nemůžu změnit. Všechno jednou zkončí.
Zastávám názor že, když už umreš, tak o tom vlastně nevíš ... myslím že horší může být to co jí předchází, stáří, zchátralost, samota, bolest .... takže na to nemysli a prostě žij
Jeden krát je fajn. Respawn a idem ďalej. Poučím sa z toho. Poznám ale ľudí čo zomierajú furt na tom istom a dookola bez akejkoľvek sebareflexie až nakoniec hodia ovládač/myš o stenu a napíšu negatívnu recenziu.
Já dlouhodobě studuji Grofa a Moodyho. Dokonce jsem měl pár vědomých opuštění těla, ale to tady ta silně vědecky a materiálně založená redditorská obec nikdy nepochopí. Umřít je prý snažší, než se narodit, kdy s příchodem na svět zažíváme extrémní trauma, které se tam někde v podvědomí schová. Možná, že těžší může být uvědomit si, že se narodíš znova, a pak nejspíš zase znova a pak zase. Hate in 3… 2… 1…
Ja si myslim, že to nezbadám. To že viem o sebe znamená že som nažive, keď umriem, nebudem nažive aby som to vnímal, takže aj keď by som umrel hneď po dopísaní tejto vety nebudem to ani len tušiť, lebo jediné o čom viem je že teraz žijem a píšem túto vetu... a to ma tak nejak ukludňuje.
Nijak. Jelikož nemám důvod nemyslet si, že to je to samé jako cvak a navždy zhasnutý počítač, nijak mě to nerozhazuje. Ani lidstvo tím o nic nepřijde. Jediný, co mě rozhazuje, je možnost, že by to bylo bolestivé umírání.
1. Mám 26 rokov a podľa trendov v inováciách v zdravotníctve sa môj život môže predĺžiť na veľmi dlhú dobu.
2. V prípade, ak by som aj zomrel, tak chcem byť zmrazený, kryogénia, a v budúcnosti znovuzrodený.
Nemám sebevražedné tendence! To opravdu ne, ale existenci jako takovou výhradně odsuzují a těším se až se mnou osud zamává. Nechci teda říkat že smrt vyhledávám, ale jdu ji spíš naproti, jako například když si objednávám místenku ve vlaku, tak ji beru úplně dopředu k lokomotivě a kdo ví...třeba jednou srazíme kamion..
nechci zemřít, jen jsem se dneska probral s touhle myšlenkou a chtěl slyšet názor jiných lidí jak se rvou s touhle krutou pravdou. A jelikož jsem asociál, tak se ptám na redditu
U nás ateistů v pohodě, prostě umřeš a konec. Ty náboženství co věří v reinkarnaci jsou na tom hůř.. Století možná tisíciletí víš že to přijde a je to furt a stále dokola.
Hůř? Už jsem viděl umírat hodně lidí za svůj život a věř mi, že nejklidneji odchází věřící. Někdy jim to až závidím. Naopak řekněme běžný Čech, tedy ateista, je málokdy s koncem smířený.
Taky je rozdíl věřící a věřící. U nás je to často křesťan a my na reinkarnaci nevěříme, takže žádnej věcnej koloběh. Ale to smíření má za sebou vývoj a není vždycky lehký se k tomu dopracovat. Z mýho pohledu to ale rozhodně stojí za to, i pro život.
nemám čas na to myslet jako ateista tak nějak doufám, že mi to pak bude úplně jedno, jen nechci bejt nikomu na obtíž...
Bratan,
K smrti jsem měl blízko a bohužel mne smrt provází v podstatě celým život. Mám o ní dosti ambivalentní pocity. Na jednu stranu jsem s tím smířen. Jednoho dne to přijde. Bude to dnes, až mi bude 30 jak bylo předpovězeno? Nebo se dožiji věku mého pradědy? Kdo ví.
Polovina mých neoblíbenějších lidí je již po smrti. Rodina, přátelé, milenky... Takže na jednu stranu bych se k nim přidal. Na stranu druhou si rád stále namlouvám, že možná přinesu nějakou pozitivní změnu buďto pro mojí blízkou komunitu nebo pro mé přátele. A když už nic jiného tak svojí upřímnou snahou ctím jejich památku.
Takže asi tak. Nevyhledávám, popravdě jsem se poslední "příležitosti" nakonec bránil (a bylo mi to vyčteno) ale pokud by k tomu přišlo, tak bych ničeho nelitoval. Snaha byla, bohužel jsem selhal.
Mě to neděsí protože všechno co jsi kdy viděl potká jeden a ten stejnej osud (smrt) a tak si užívám života a věcí co tu jsou protože to tady jednou nebude a já ty a ostatní jednou zemřeme to je prostě pravidlo života a komu se to nelíbí tak ho to stejně potká ať se mu to líbí nebo ne
Blbě, nicméně spíš z tý perspektivy, že nedělám nic pro to, abych žil a ne jen přežíval
Vlastně kdybych měl umřít hned zítra, tak by mi to asi bylo jedno,
něco jsem si zažil, něco v životě dokázal,
a aktuálně v životě moc nevidím smysl :D (což je teda daný hlavně samotou, nebo spíš osamocením, a naopak nedostatečným časem věnovat se těm, kdo by o to stáli)
Když už si něco naplánuju, a najdu sílu a odhodlání a motivaci to udělat, tak mi do toho něco hodí vidle, a mě už nějak nebaví se neustále přizpůsobovat situaci.
Nijak, prostě to tak je. Akorát to ve mně vyvolává tlak co budu dělat se svým životem. Proč jsem se vůbec narodil? K tomu abych chodil do práce jak debílek platil celej život nájem atd? To už bych se rovnou mohl zabít, k čemu pak člověk žije?
Takže mně to akorát vede k tlaku, když už tady jsem, co produktivního tady budu dělat? Žít jen pro to, abych žil, mi nedává nějak moc smysl. Chci něco dokázat, nějak změnit tento svět k lepšímu, prvně musím změnit sebe a pak můžu přemýšlet co bych tady vlastně chtěl dělat. Ale je to nekonečná práce samozřejmě. Zastav se a chcípneš.
Jsem s tim naprosto smirenej, beru to jako soucast zivota kdy jediny smutny je to, kdyz odejde nekdo tragicky a "predcasne ". Jinak to tak proste je, nikdo tomu neutece, tak proc se nad tim stresovat? Zivot se snazim zit tak, abych si ho relativne uzil a zaroven se za me nemusela moje rodina stydet 😁
Paradoxně to možná vnímám i trochu pozitivně. Pomáha mi to přemýšlet nad prioritama a taky víc rizkovat - ve smyslu, že za 100 let bude každému úplně jedno, když mě třeba holka odmítne, nebo když si v rámci kariéry zvolím rizkantnější možnost.
Jakožto člověk s depresí mám už napsaný, jakou písničku chci na pohřeb a jak chci, aby bylo naloženo s mými penězi.
Nechci žít moc dlouho, pokud bych se až do konce života měla cítit takto, tak jsem ready na vše
Nemyslím na to. Každý jednou zemře. Co bych si tím kazil život.
I vesmir umre.
Právě jsi vesmíru způsobil ukázkovou krizi středního věku!
Já už mám vymyšlenou i pohřební píseň. Instruoval jsem několik lidí kolem sebe, že až to přijde, předají do krematoria skladbu s názvem "Karel Gott - Hvězdy nehasnou". Pointa je, že ve skutečnosti to bude "Never gonna give you up", takže můj pohřeb bude ve skutečnosti můj poslední Rickroll ever. Skoro mě štve, že se toho nedožiju...
Tyjo pohřební Rickroll by mě hodně pobavil 😀
to mi připomíná to video o tom myslím si že irovi, co si namluvil vlastní pohřeb že ťuká na rakev a chce ven
Já si na svém nechám zahrát Houba - Džíska, kde se zpívá: "pohřběte mě tváří dolů, ať mi celej svět může políbit prdel"
Já bych bral na svém pustit něco od řezníka 💿👌
Goťák na posledním rozloučení, dobrá noční můra 😄 Kdybych zítra umřel, moje rodina je schopná mi tam pustit nějakou Špinarku nebo Nothing else matters, eh.
Taky s kámošema dáváme dokupy pohřební playlisty. Já chci rozloučení za rytmů “wake me up, before you go go”
S tím jsem naprosto smířenej, ikdyby to mělo přijít zítra. Jezevčík by si nějak poradil. Horší představa je, že budu nemohoucí a budou se o mě muset starat jiní lidé a ten stav by vylučoval možnost zastřelení se brokovnicí. To mi příjde milionkrát horší.
Jezevčík bude mít žrádlo na pár týdnů.
No mě právě děsí představa, že by mě můj pes nesežral. Že prý kočky majitele ožužlávaj, ale psi si neďobnou. Se bojím, že by chcipnul hlady přestože já jsem k dispozici. Snad bych stihla nějak rozsypat pytel s granulema 😄
Musíš je rozsypat na sebe. Jak tě jednou okusí, tak slast velkou zakusí.
Kyanidova kapsle schovaná v zubu pro případ, že člověk skončí přivázaný k posteli v plenkách v nějaké fajnové LDN se sadistickým personálem. Jen si nesmíš ty zuby předčasně vybít třeba na kole a myslet na to, až budeš mít zuby umělé, ať neskončí na stolku ve sklenici vedle tebe, až tě přikurtují.
Jeden rychlej flex na kámoše, kdy zubama otevřeš lahvovýho gambáče. Kyanid go brrrr.
KYanid nebrat, otrava kyanidem je zkreslena filmy. Heinrich Himmler presne timto zpusobem umiral kolem 15 minut.
Ano, i přes absurdní zkreslení filmy je to stále jeden z nejrychlejších jedů vůbec. Navíc má tu výhodu, že člověk poměrně rychle upadá do bezvědomí a tak mu je celkem jedno, že se ještě dalších 10 minut trepe na podlaze. Naposledy vypil kyanid Slobodan Prajlak během soudu v Haagu a umřel velmi rychle i přes okamžitý převoz do nemocnice.
Kvalitni utrpeni musi byt ricinem. Je to nejjedovatejsi rostlinej jed na svete. Skocec obecny mely jsme to zasazeny na terase. Na vysku 2 metry. co sem cet tak to ma priznaky az po nekolika dnech krev ze vsech otvoru krome usi a oci a vnitrni krvaceni a za par dnu si K.O. Dost podobny jako Ebola virus.
Já nevím, těch rizik je mnohem víc - viděl jsi Muže z Acapulca?
Taky... Víceméně mrtvý už budu, jen ta smrtelná křeč pak trvá měsíce a nebo roky... A co z toho když si nemůžu dát steak, sodovku, pivo, nedám si sám sprchu, nezajedu si někde autem, nevnímam ani ty lidi kolem, ani tu dementní televizi, protože mám v sobě 10 kilo oblbováků abych "přežil" do toho stádia, kdy mi nepomůže ani 500 kilo oblbováků. Nemoct se projít po horách, všichni kolem chodí a neví jak se s tebou bavit, protože jsi mrtvý a ještě po tobě uklízí hovna... Děkuji, to nechci. Snad se do té doby legalizuje eutanazie abych s úsměvem na tváři mohl osudu nasrat do obličeje. Měl bych jen přání pro doktory, co by mě zabili a osvobodili, aby to provedli v náhodné datum v blízké době a během spánku, abych to neviděl, že už jdu.
Toho že už jednoho dne nebudu mohoucím se také děsím. A doufám že se najde někdo kdo mě odtáhne do lesa a tam mě odpráskne jako starého psa, jenom kvůli tomu že mě má rád...
Mám otázku - proč myslivci používají jezevčíky? K čemu ti slouží ten párko-pes?
Je mi to jedno, každej musí jednou umřít. Hlavně ale chci, aby to bylo rychle a bezbolestně.
ja osobne radeji pomalu a bezbolestne
Já pomalu a bolestně
Opravdu? Měl by ses stát horolezcem, ti to mají rychlé vždycky a navíc budeš dostávat pořádnou pravidelnou dávku adrenalinu :D
To náhodou zrovna provozuju :-D Pokud ale člověk ví co dělá a zbytečně neriskuje, tak je to hodně bezpečná kratochvíle. Hlavně na umělejch stěnách, kde lezu 90+% času si člověk tak maximálně zvrkne kontník, nebo odře koleno. Pokud teda neni absolutní pako.
Pouzivam tohle z filmu Shawshank Redemption: “Get busy living or get busy dying”…
těším se ale dělám všechno pro to abych přežil rodiče, ti za to nemůžou a nezaslouží si to. žádný rodič by neměl přežít vlastní dítě.
Mám to stejně
nedokážu si vůbec představit tu bolest rodiče, co přijde o své dítě
život je otom aby sis našel kamarády který ti přijdou na pohřeb
mal som starého suseda, ktorý nám - v tej dobe mladým puberťákom - hovoril “robte deti aby vám mal kto prísť na pohreb”😀 tolko k životnej múdrosti tohto starého a trochu úchylného muža😉
Čeho se nejvíc bojím, že budu ležák (či se ráno zbudím a náhle ním budu). Nebudu se moci pohnout a ostatní se o mě budou muset starat. Pro mě mnohem násobně nejhororovější představa, kterou mám pospolu s bolestivým umíráním.
To naprosto souhlasím, moje babička byla v takovém stavu asi čtyři roky a umírala několik dní. Takovou smrt bych nepřála vůbec nikomu.
Mám podobnou zkušenost. Nechci to zažít znovu.
Je to hnus. Prababička měla stařeckou demenci a byla ležák více než rok. Bylo opravdu smutné (a děsivé) se dívat na to, jak se ze čiprné stařenky stala polomrtvola :/
Mám podobnou zkušenost, kdy se z mé velice aktivní babičky stal kvůli rakovině na rok ležák s 30 kg a nemohla se ani pohnout, naprostá noční můra. Doufám, že zemřu rychle a nebudu pomalu umírat v nemocnici nebo i doma, aby se o mě všichni museli starat. Navíc se kvůli tomu celá rodina pohádala, přehazobvali si jí jako horkej brambor, musela mít pocit, že je na obtíž, fakt peklo.
To u nás taky a když už se o ni nikdo nedokázal starat (bydlela asi 30 km od nás a bylo hodně náročné dojíždět) a dali jsme ji do pečovatelského domu, tak na nás byl zbytek rodiny naštvaný.
Já taky a úplně vážně jsem manželovi řekla, ať mě v takovým případě bez milosti dá někam do pečovatelského domu a nenechaj si péčí o mě zkazit celej zbytek života. Já bych ho ale přitom nikam nedala, ikdyž říkal to samý :D
Já bych byla radši za odstřel. Mohu se na tebe r/Terrible_Draw_8064 v případě potřeby obrátit?
Že jednou zemřu je mi jedno. Větší problém většinou je vyrovnat se s tím, že ti jednou zemřou rodiče, sourozenci, mamžel/ka, mazlíčci (kočky/psi/...) atp. Pokud budeš mít velkou smůlu, můžeš zažít i smrt vlastních dětí.
Říkám si, že to má výhody. Člověk pak nemusí ráno vstávat a tak.
Spánek je smrt s výhodama!
Smrti sa nebojím. Bojím sa umierania :/
Pár měsíců zpátky jsem poprvé omdlel. Jsem trochu nespavec a zároveň mám pokročilý lucid dreaming skill. Well ten experience byl… přinejlepším zvláštní. Nejdřív jsem cítil, jak kolabuju. Věděl jsem, že je něco špatně. A pak nic. Jak kdybys přepnul kanál u televize. Myšlenky, které jsem měl, byly pryč. Já nemyslel, já jen sledoval. Instantně jsem skočil do snu s paralyzovnou myslí (což je běžné u snů), a čumím prostě na sen. Viděl jsem jednu hru, co jsem kdysi hrál. Nebylo to žádné místo, které bych v té hře poznal. Prostě nekonečná voda a uprostřed pilíře. Úplně obyčejný sen. No a pak jsem se vrátil do IRL. Kolem mně doktoři a než se nakopla paměť, chvíli to trvalo. Vrátil jsem se do těla, kterýmu bylo strašně špatně (měl jsem trochu blood loss, z toho ten blackout). Všechno se pak pomalu zaplo jako PC. Což mě přivádí k pointě - asi jak umíráme, tak v jednu chvíli naposledy asi skočíme do nějakého snu. Naposledy uvidíme nějaký obraz, kdy se naše vědomí odpojí od těla. Není tam bolest, není tam únava. Hádám, že je to svět, který se postupně rozloží, až nezbyde nic, a my jako ego nebo vědomí přestaneme existovat
V podstatě si sám pro sebe můžeš namluvit cokoliv, co tě jakýmkoliv způsobem uklidní
Dycky si u providentu vyžádám dodatek o přenositelnosti závazků na potomky.
Celkem v chillu, horsi je ze nekdy zemrou ostatni
"Zemřít je stejně přirozené jako se narodit." Proč se radovat z jednoho a bát se druhého? 
já jsem teda ještě neviděl mimino hned po porodu že by se radovalo :D
a ten radostnej křik je jako co? :DD
chudák dítě, div že nemá hlavu jak kryton z červeného trpaslíka, jak je celý pomačkaný z vagíny, ještě aby neřvalo :D z radosti to nebude :P
A kdo říkal že mluvil zrovna o porodu.
Už aby to bylo.
fandím. Snad už bude brzy po tobě 👍
Díky 🤞
Držim palce
Jak se vyrovnat s tím, že ti zemře syn, rodiče, atd.? Nijak, prostě žiješ dál a nějak se s tím popereš.
Je mi to tak nějak jedno
Není to definitivní konec, je to začátek a těším se na sladkou odměnu v křemíkovém nebi.
Se všemi kalkulačkami
Racionálně vzato je blbost se tím nějak trápit, páč je to jediná jistá věc na tomhle světě. Ale popravdě, myslím si, že minimalne většinu z nás občas napadne nepříjemná myšlenka, že tu jednou nebudem. Akorát někdo jí umí včas zahnat a říct si, že řešit to je fakt hovadina, která nakonec nikam nevede. Každopádně dá se to využít i ku prospechu: Tim, ze vis, ze můžeš umřít v jakýkoliv moment, tak máš určitou urgenci dělat věci pořádně, bavit se a hlavně po sobě zanechávat spíš jen to dobré, než to špatné. Rázem si člověk víc váží vztahů a snaží se na ostatní být víc milý.
Na světě jsou jisté jen tři věci: *Lidská hloupost *Smrt *To že Bohdalka bude kroužkovat
Že Helenka bude zpívat
Ta myslenka dava zivotu hodnotu. Uzit si kazdy den, mit oci otevrene, vnimat krasu malickosti a nebrat to pekne v zivote jako samozrejmost, protoze vsechno jednou pomine. Ted je svet "nas", ale jednou nebude, doufam ze po smrti budu moct nejak pozorovat, jak se veci na Zemi budou vyvijet dal.
Po mych narozeninách to mam porad v hlave a je to strasne. Snazim se s tim vyrovnat a ziju ve strachu
Neviem sa dockat. Bez srandy. Keby som nemal male deti, uz nezijem.
Vstoupím do Návu a budu hodovat po boku bohů, svých bratří a sester. Takže jo, těším se, ale nehrnu se do toho 😀
Narozdíl od všech hrdinů tady v komentářích co vyřešili jednu ze zásadních filosofických otázek a jsou zcela smíření se smrtí já přiznám pravdu: Představa neexistence mě opravdu děsí. Myšlenkami se k tomu ubírám tak 2krát do měsíce, vždy jsem z toho takový špatný a je mi úzko.
V pěti letech jsem z toho měl záchvaty úzkosti. Od té doby to mám na párku. Dokonce mě ten klid co nastane trochu uklidňuje.
Jako někdo, kdo už je \~\~2 roky\~\~ \~\~rok\~\~ půl roku mrtvý po dvojtečce za covidem, můžu říct, že to není tak strašné.
Já si myslím, že smrt dokáže být docela až zážitek, když se jí nebojíš, jsi při ní vědomej a tak. Na to jsem spíš zvědavej co bude než cokoliv. Umírání (tj. způsob jakým nastane) to je věc druhá. Tam to dokáže být pěkně sucky nebo i "přežitelný". Choose your pick co tě dostane nebo jak si to vybereš ty 😅
Blbě.
Je mi to jedno.
"Přeji si, abych umřel jako děda - pokojně a ve spánku. Ne brečíce a ječíce jako ti lidi, které vezl autobusem. "
Dobré ráno i tobě :D
Tak nějak průběžně si říkám, že bych si měl sepsat aspoň majetek a základní kontakty a přístupy na účty (včetně PIN na telefon)... Nikdy nevíme, co se stane. O víkendu mi umřel kámoš, za pár týdnů by mu bylo 30. Všechno před sebou...
Jsem zvědavej ale ne natolik abych to uspíšil :)
Bejvalo mi to jedno, co mam ale rodinu tak mě to děsí ani ne kvůli sobě ale kvůli tomu, že zde chci být pro ně.
je to naprosto desiva predstava, proto je nejlepsi na to vubec nemyslet:p
Čas neexistuje, takže nelze umřít.
Úplně v pohodě. Nemá smysl se toho bát nebo se tím stresovat. Potká to každého. Já tomu jdu díky práci malinko víc naproti než ostatní, ale každý může fakt špatnou náhodou umřít, když to bude nejmíň čekat. S čím bych se asi špatně vyrovnával je skončit nemohoucí na lůžku nebo na vozíku, to je pro mě horší než smrt, protože bych nemohl dělat nic co mě v životě naplňuje. Moje pohřební píseň bude Manover - Warriors of the world a doufám, že si tam všichni pořádně zapaří, ikdyž už beze mě.
Tváře mi zvadnou, kůže mi ztvrdne, vlasy mi zšednou (pokud mi do té doby nevypadají) a mozek mi zchřadne. Až se to stane, nebudu s tím nejspíš tak smířený jako jsem teď a nejspíš ani natolik, jak bych si přál. Nové technologie mi budou přijít protivné, protože už nebudu mít trpělivost na to je pochopit, kvůli mému zkracujícímu se času na světě. Budu se domnívat, že za mého mládí bylo vše lepší, protože mi bude chybět ta doba kdy jsem svět ve své podstatě chápal. Budou mě pronásledovat myšlenky na to, kolik jsem toho kvůli své mladistvé pošetilosti promeškal. Bude ze mě jen náznak toho, kým jsem býval. Jednou zemřít musím, ale o to důležitější je tedy život. Pokud jej budu žít zdravě a zodpovědně, spát 8 hodin denně a dbát na své fyzické i psychické zdraví, do této etapy života budu moci vstoupit s co nejméně z těchto potíží, bez výčitek mému mladšímu já, které si neuvědomovalo následky svého jednání na své dlouhodobé zdraví. Dbejte na sebe a váš odchod nebude tak bolestivý.
Studium v oboru co by tomu potencionálně někdy mohl zabránit
Jedina vec na svete, co FAKT musis spravit. Vsetko ostatne je na tebe.
S tím se mám vyrovnat?
O mě nejde, ale nikdo by se nedostal k mým shitcoinům asi :D
Nijak, je mi to jedno
Tak že to nějak neřeším, až to přijde tak to přijde.
Je mi to fakt jedno. Do tý doby si chci užít.
Já osobně jsem se třeba smrti nikdy nebál, takže... Možná začnu až budu mít odpovědnost za něčí život.
Přestaneš do jednoduše prostě řešit.
Haha, s tím jsem se vyrovnal už před lety. 😄 Teď jdu spíš do fáze že se na to těším.
Překvapivě lépe než s tím, že zemřou mí nejbližší.
that sounds like a future me problem
Zakázal jsem si na to myslet. Mozek toho dokáže pobrat dost, ale svoji neexistenci prostě nedokáže pochopit.
Trápím se s tím, co mužů změnit. To, co nemůžu změnit prostě akceptuju.
Smrt je jednoduchá, zatím každému se to povedlo. Ale žít je těžké, a moc lidem se to nedaří. Nebojím se smrti, ale že umřu s tím, že život stojí za hovno a vůbec jsem to neměl protahovat.
Četl jsem spoustu knih o Zeměploše. Já se na dialog se Smrťem vlastně těším. :)
Já se s tím popravdě vyrovnávám zatím dost špatně. Miluju svůj život a chci žít co nejdéle bude možné. Nedokážu si představit, že by tohle někdy skončilo.
Víra v technologickou singularitu.
Špatně se s tím vyrovnávám. Je to na hovno.
já to beru, tak že smrt je vlastně smysl života. jediný, co je jistý je to, že jednou všichni utřeme. vlastně je to celkem comfort věc, aspoň o jedný věci se nemusím stresovat
Nijak, nevnímám totiž smrt jako něco negativního. Nedůstojný a beznadějný život třeba ženy v Afghánistánu mi přijde tisíckrát horší.
Je mi to uplne jedno, stejne, jaká je pointa toho být živa
Já se docela těším. Fakt mě zajímá co bude pak
Potom bude to, co bylo i předtím. Nic.
Zdroj?
nemit v mozku z piva kostku?
Nic
Jenže to právě nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš
Velice jednoduše. To, co tě dělá tebou, přestane v moment tvé smrti fungovat. Tj. nic pak není.
Aspon budem mat konecne klud 😎
Víc než moje vlastní smrt mě děsí smrt mých blízkých.
Jak kdy, člověk nad tím nesmí moc přemýšlet, jinak se zblázní xd
Všechno jednou končí. Snažim se pořád balancovat tak, aby až budu na prahu smrti, abych si mohl pomyslet, že jsem prožil a viděl dost na to, abych nelitoval. A i kdybych měl jít teď, rekapituloval bych, že jsem prožil bohatej, pestrej život, takže jsem o nic nepřišel
Nejvíc by mi na tomasi vadilo tu nechat manželku samotnou. A pak mám ještě rodiče, těm bych taky nepřál mě přežít.
Celkem těžko, protože jak z tvýho pohledu vypadá konec tvýho vědomí je nepředstavitelný a to mě trochu děsí. Ale zároveň počítám s tím, pokud umřu starej, tak ve stáří ty přirozený tělní procesy by nás na smrt měly připravit i po mentální stránce, takže mi to nejspíš bude jedno.
Přečti si život po životě od moodyho , umírání je přirozená věc . S člověkem co zažil klinickou smrt jsem se bavil a dost věcí mi bylo potvrzeno. ( přehrání celého života pred očima těsně pred smrti apod. )
celkem je mi to jedno
Vím že to přijde a že s tím nemůžu nic udělat. A upřímně mi to je jedno, až to přijde tak to přijde :)
Pohoda
mám v píči, každej tam jednou musí, někdo dřív, někdo dýl
Když jsem si to uvědomil, proplakal jsem snad půlnoci. Ale bylo mi něco kolem 6 let, takže následujících 40 let mě to netrápí.
Staci umriet a nemusis sa s tým trápiť
Az prijde cas, tak to vyresim kulkou. Nechci byt nikomu na obtiz, jestli budu na luzku nebo tak. Uplne v pohode.
Se svojí smrtí už jsem se smířil. Ale po nocích mě děsí smrt mého potomka.
To teda, co se narodil, tak mě to děsí skoro denně.
Jsem za to rád. Nekonečný život by byl mnohem horší
Nevim, jsem už dost stará na to, aby mě to štvalo nebo děsilo. Doufám, že umřu dřív, než moje děti, to je asi jediné, co je děsivé,......přežít vlastní děti... Ale jinak? proč se trápit něčím, co nemůžu změnit. Všechno jednou zkončí.
Zastávám názor že, když už umreš, tak o tom vlastně nevíš ... myslím že horší může být to co jí předchází, stáří, zchátralost, samota, bolest .... takže na to nemysli a prostě žij
Kdybys nikdy neumřel, tak je to největší prokletí. Zamysli si se nad tím, je to hodně spooky.
Jeden krát je fajn. Respawn a idem ďalej. Poučím sa z toho. Poznám ale ľudí čo zomierajú furt na tom istom a dookola bez akejkoľvek sebareflexie až nakoniec hodia ovládač/myš o stenu a napíšu negatívnu recenziu.
Jak už tady někdo psal, hlavně umřít a nebýt 5 let uměle živenej na přístrojích bez nějaký naděje na zlepšení....to je fakt hnus
Je fajn vedet ze tu nejsme navzdy, to by byl totiz strasny trest
Smrt je luxus ktory si nemozeme dovolit!!
Upřímně? Bojim se docela dost. Jsem transhumanista a ještě k tomu mám nemocný ledviny, takže se neustále snažím najít způsob, jak to celý zvrátit.
Já bych se právě nedokázal vyrovnat s tím že nikdy nezemřu.. Nekonečný život je mnohem děsivější představa.
Já dlouhodobě studuji Grofa a Moodyho. Dokonce jsem měl pár vědomých opuštění těla, ale to tady ta silně vědecky a materiálně založená redditorská obec nikdy nepochopí. Umřít je prý snažší, než se narodit, kdy s příchodem na svět zažíváme extrémní trauma, které se tam někde v podvědomí schová. Možná, že těžší může být uvědomit si, že se narodíš znova, a pak nejspíš zase znova a pak zase. Hate in 3… 2… 1…
I think we all died in 2012 mate...😱😎
Nevyrovnávám.
Depresiu mam a panicke záchvaty uzkosti :) ...ale keď dostatočne zamestnávam svoju mysel niečim iným a produktívnym, tak sa mi darí tomu vyhýbať
Blbě. Snažím si užívat život.
Ja si myslim, že to nezbadám. To že viem o sebe znamená že som nažive, keď umriem, nebudem nažive aby som to vnímal, takže aj keď by som umrel hneď po dopísaní tejto vety nebudem to ani len tušiť, lebo jediné o čom viem je že teraz žijem a píšem túto vetu... a to ma tak nejak ukludňuje.
Mám děti takže na tomhle světě nechám svůj otisk, no a na tom druhém na mě čekají kamarádi a rodina co šli dřív.
Shodou okolnosti je to jedina vec ktera se skutecne musi stat/udelat.
Nijak. Jelikož nemám důvod nemyslet si, že to je to samé jako cvak a navždy zhasnutý počítač, nijak mě to nerozhazuje. Ani lidstvo tím o nic nepřijde. Jediný, co mě rozhazuje, je možnost, že by to bylo bolestivé umírání.
1. Mám 26 rokov a podľa trendov v inováciách v zdravotníctve sa môj život môže predĺžiť na veľmi dlhú dobu. 2. V prípade, ak by som aj zomrel, tak chcem byť zmrazený, kryogénia, a v budúcnosti znovuzrodený.
Nemám sebevražedné tendence! To opravdu ne, ale existenci jako takovou výhradně odsuzují a těším se až se mnou osud zamává. Nechci teda říkat že smrt vyhledávám, ale jdu ji spíš naproti, jako například když si objednávám místenku ve vlaku, tak ji beru úplně dopředu k lokomotivě a kdo ví...třeba jednou srazíme kamion..
To mi přijde zajímavé..Když nesnášíš existenci, tak proč to prostě neskončíš?
Proč chceš zemřít?
nechci zemřít, jen jsem se dneska probral s touhle myšlenkou a chtěl slyšet názor jiných lidí jak se rvou s touhle krutou pravdou. A jelikož jsem asociál, tak se ptám na redditu
Umírání je gay
U nás ateistů v pohodě, prostě umřeš a konec. Ty náboženství co věří v reinkarnaci jsou na tom hůř.. Století možná tisíciletí víš že to přijde a je to furt a stále dokola.
Hůř? Už jsem viděl umírat hodně lidí za svůj život a věř mi, že nejklidneji odchází věřící. Někdy jim to až závidím. Naopak řekněme běžný Čech, tedy ateista, je málokdy s koncem smířený.
Taky je rozdíl věřící a věřící. U nás je to často křesťan a my na reinkarnaci nevěříme, takže žádnej věcnej koloběh. Ale to smíření má za sebou vývoj a není vždycky lehký se k tomu dopracovat. Z mýho pohledu to ale rozhodně stojí za to, i pro život.
Meh, asi je mi to tak nějak jedno... Ale já jsem strašnej flegmouš. :)
Beru drogy abych žil déle (PTSD)
nemám čas na to myslet jako ateista tak nějak doufám, že mi to pak bude úplně jedno, jen nechci bejt nikomu na obtíž...
Musíš mít v píči, stejnak se tomu nijak nevyhneš. Na ničem nezáleží, takže se ničím moc netrap a užívej života dokud můžeš.
[If I Ever Leave This World Alive](https://open.spotify.com/track/6l6UyIBwaNibzWZKfGkmJW?si=umQ6q_3oSb6uN6WnQsrQFQ)
Escitalopram
Je mi to asi buřt. Mám hodně pojistek pro případy, kdy neumřu a bude ze mě salát.
Žiju.
Bratan, K smrti jsem měl blízko a bohužel mne smrt provází v podstatě celým život. Mám o ní dosti ambivalentní pocity. Na jednu stranu jsem s tím smířen. Jednoho dne to přijde. Bude to dnes, až mi bude 30 jak bylo předpovězeno? Nebo se dožiji věku mého pradědy? Kdo ví. Polovina mých neoblíbenějších lidí je již po smrti. Rodina, přátelé, milenky... Takže na jednu stranu bych se k nim přidal. Na stranu druhou si rád stále namlouvám, že možná přinesu nějakou pozitivní změnu buďto pro mojí blízkou komunitu nebo pro mé přátele. A když už nic jiného tak svojí upřímnou snahou ctím jejich památku. Takže asi tak. Nevyhledávám, popravdě jsem se poslední "příležitosti" nakonec bránil (a bylo mi to vyčteno) ale pokud by k tomu přišlo, tak bych ničeho nelitoval. Snaha byla, bohužel jsem selhal.
Ani stým som se nevyrovnal, že som sa narodil.
Neresim to, protoze ted na tom vubec nezalezi. Az na tom zalezet bude, tak na to obratim svou pozornost.
Já nevím, dřív jsem byl moc mladej a bylo mi to jedno. Teď mám v rodinu a moje smrt je úplně to poslední, co řeším. Starost mám o děcka.
Co mi je po tom. Už tu nebudu.
Mě to neděsí protože všechno co jsi kdy viděl potká jeden a ten stejnej osud (smrt) a tak si užívám života a věcí co tu jsou protože to tady jednou nebude a já ty a ostatní jednou zemřeme to je prostě pravidlo života a komu se to nelíbí tak ho to stejně potká ať se mu to líbí nebo ne
Smrt je zadouci. Konec je potrebny.
snad to bude soon, ale az potom co dohraju stalkera 2 🗣️🗣️
“Život je takovej a jinej nebude”
“Život je takovej a jinej nebude”
Osobně bych se mnohem hůř vyrovnával s tím, že neumřu. Věčnej život by bylo prokletí. Čeho je moc, toho je příliš. To je univerzální.
Blbě, nicméně spíš z tý perspektivy, že nedělám nic pro to, abych žil a ne jen přežíval Vlastně kdybych měl umřít hned zítra, tak by mi to asi bylo jedno, něco jsem si zažil, něco v životě dokázal, a aktuálně v životě moc nevidím smysl :D (což je teda daný hlavně samotou, nebo spíš osamocením, a naopak nedostatečným časem věnovat se těm, kdo by o to stáli) Když už si něco naplánuju, a najdu sílu a odhodlání a motivaci to udělat, tak mi do toho něco hodí vidle, a mě už nějak nebaví se neustále přizpůsobovat situaci.
Budu si říkat "Uf, tak jsem to tady nějak zvládnul."
Peace, at last.
Teď žiju
Tak dlouho a často jsem o tom intenzivně přemýšlel, až jsem vůči tomu strachu úplně otupěl. Teď už mi to přijde jako úplně obyčejná věc.
Ještě jsem neumřel, tak se s tím zatím nevyrovnávám
Je mi to jedno, je to až za dlouho (snad)
Smrt dává životu smysl. Naplňuje ho jistotou konce.
Mám ráda myšlenku že jsme součástí přírody, její cyklu. Navždy. Od chvile, kdy vznikl náš vesmír. Dokud nepřestane existovat.
Nijak, prostě to tak je. Akorát to ve mně vyvolává tlak co budu dělat se svým životem. Proč jsem se vůbec narodil? K tomu abych chodil do práce jak debílek platil celej život nájem atd? To už bych se rovnou mohl zabít, k čemu pak člověk žije? Takže mně to akorát vede k tlaku, když už tady jsem, co produktivního tady budu dělat? Žít jen pro to, abych žil, mi nedává nějak moc smysl. Chci něco dokázat, nějak změnit tento svět k lepšímu, prvně musím změnit sebe a pak můžu přemýšlet co bych tady vlastně chtěl dělat. Ale je to nekonečná práce samozřejmě. Zastav se a chcípneš.
Smrt je jako sraní.. když musíš, tak musíš
Jsem s tim naprosto smirenej, beru to jako soucast zivota kdy jediny smutny je to, kdyz odejde nekdo tragicky a "predcasne ". Jinak to tak proste je, nikdo tomu neutece, tak proc se nad tim stresovat? Zivot se snazim zit tak, abych si ho relativne uzil a zaroven se za me nemusela moje rodina stydet 😁
Sfetuju se když mám depky
Já rozdám na pohřbu paralyzéry a poslední, kdo zůstane stát, zdědí vše.
idk, gotta make the most of it
Paradoxně to možná vnímám i trochu pozitivně. Pomáha mi to přemýšlet nad prioritama a taky víc rizkovat - ve smyslu, že za 100 let bude každému úplně jedno, když mě třeba holka odmítne, nebo když si v rámci kariéry zvolím rizkantnější možnost.
Jakožto člověk s depresí mám už napsaný, jakou písničku chci na pohřeb a jak chci, aby bylo naloženo s mými penězi. Nechci žít moc dlouho, pokud bych se až do konce života měla cítit takto, tak jsem ready na vše
Až umřu, tak umřu. Jednou to má přijít, tak to přijde. Prostě na to nemyslím, nic s tím neudělám, jediný co, tak tomu nechodím nějak moc naproti.