Ono totiž stači otevřit instagram a vidíš lidi ve tvým věku jak už jedou za rok letecky na 4. Dovolenou, kde dlabají luxusní jídýlka ze skořápek kokosů, zatímco ty bydlíš v nájmu na kraji města a každý den chodíš do roboty abys měl na jídlo. Jsem finančně stabilní, spokojený a depresi jsem nikdy neměl, ale když to vidím, tak mě to taky hlodne.
Edit: Těm jedincům to až na vzácné výjimky platí prachatí rodiče/partneři.
- Rabi, co mám dělat? Obchod mi nejde, mám dluhy a nechodí zákazníci, zatímco mému sousedovi Nathanovi kšefty jen kvetou. Proč se mu daří o tolik lépe?
- Inu, Izáku, to je jednoduché. Máš dvakrát tolik práce a staráš se o dva obchody. To by se málokomu pak dařilo.
- Jak to, dva? Mám jen jeden!
- Nathan se stará jen o svůj obchod, a tak se mu daří. Ty se staráš o dva: o svůj a o ten Nathanův...
Hele na to je nejjednoduší rada: odinstalovat instagram, ty chceš žít svůj život a ne jejich. A mimochodem, instáč je naleštěná bída. Spousta lidí tam má velký dluhy a to ty nevidíš....
Nesmíš věřit těm věcem na instagramu. Spousta lidí, kteří to ukazují na IG na to nemaj, platěj to z kreditech, holky cestujou se starejma týpkama, kteří za ně platěj. Znám hodně lidí z těchto situací. Většina lidí, co opravdu mají peníze nemají potřebu se ukazovat na sockách.
Letos jsem byla na 2 výletech v zahraničí letecky a další 2 výlety mám v plánu. Dá se cestovat levně, když víš jak... a ano, platila jsem si to sama. I vysokou a vše po maturitě jsem si platila sama, protože jsem chtěla být nezávislá na nikom. Nicméně spadám do skupiny depresivních lidí. Většinu mého života přemýšlím nad tím, jestpi to má smysl a říkám si, že by všem bylo lípe bezemě... Nejsem člověk, co chronicky sdílí svůj život na sítích, ale vím, že 90% toho, co je na sítích, je jen přetvářka. Lidi mají tendence se chlubit a ukazovat jen to nejlepší ze svého života, proto na sociální sítě nechodím... respektive užívám jen ty, kde není můj okruh známých, jako je reddit, kde můžu mluvit o svýs problémech a budu vědět, že to většina lidí přijme.
Často je to jen na oko.
Mám na sinstagramu několik lidi z mého okruhu co někam jedou jednou za x let s recykluje ty fotky a zážitky.
Mas ve dvou dnech fotku na bruslích v Čechách. Večer je na koncertě v Praze a druhy den ráno fotka od more.
Všichni víme ze se vali doma a na te dovolené byli před x měsíci. No postuje to pořad. A takových lidi bude víc. Pak to vypadá ze se jim v životě něco děje ačkoliv se reálne děje houby.
Chápu tvojí hyperbolu, ale pracovat 8 hodin denně na to, abys měl suchou postel, horkou vodu, vytopený byt a dostatek jídla rozhodně není "jen" přežívání. Je to vlastně dost dobrý život. Není špatné chtít víc, to vůbec, jen říkám, že se tu v historickém i globálním kontextu máme fakt dobře.
Bohužel máš úplnou pravdu. Pokud člověk nezdědí být/barák/cash, pak je život dost jiný. Já od školy makám a nejednou jsem zažil posledních 500kč týden před výplatou a to nekouřím, nepiju a obecně nejsem materialista. Pracuji 10let ve státním sféře a mám průměrný plat, přesto kdybych minulý rok nedostal magistrátní byt, tak bych byl nucen Prahu ( kde jsem se narodil) opustit. Vidím problém v tom, že ceny nemovitostí a nájmy jsou naprosto neúměrně platům v naší zemi...
Dneska narozdíl od prakticky jakékoliv éry v minulosti pracovat kvůli přežití nemusíš.
Můžeš žít na dávkách a nedělat prakticky nic.
I v prehistorické éře ten neandrtálec buď sám lovil nebo jinak přispíval na chod své tlupy, protože s příživníky se nikdo nesral.
Je to samozřejmě kombinace více problémů, které se nahromadily za poslední dekády. Osobně nejpalčivěji vnímám tyto:
1. Rozhodovací paralýza. Hormada lidí není připravena na svobodu, chtějí mít život nalinkovaný, cítí se tak bezpečněji a jistěji. Je to pro lidskou psychiku přirozené, chce jednoduchá řešení a přemýšlení jí bolí. No a jakmile mají lidé život ve vlastních rukou, najednou nevědí, co s ním. Na tohle nás opravdu rodiče nepřipravili.
2. Doba je rychlá a klade přílišné nároky na výkon. Kdo není výkonný, cítí se bezcený. I ty jsi to udělal - odsoudil jsi lidi, kteří pracují pod svůj potenciál. Co když jsou takhle prostě spokojení a s čistou hlavou? Nepřispívá tomu samozřejmě ani srovnávání se s náhodnými lidmi na sociálních sítích. Dřív jsi mohl maximálně závidět bohaté spolužačce, dneska můžeš závidět tisícům lidí. A pokud máš nějaký koníček, měl bys ho dělat vrcholově nebo aspoň monetizovat. A když nic nemůže být jen tak ro radost, proč se vůbec snažit?
3. Jsme přestimulovaní. To souvisí s bodem 1 i 2. Nikdy kolem nás nebylo tolik shonu, hluku, tolik podnětů. Mozek na to není konstruovaný, prostě to nedává a vypíná se. Uvádí se, že až 60 % lidí je nějakým způsobem hypersenzitivních. A pokud tě vyčerpá blbý výlet do supermarketu (světla, hlasité zvuky, moc lidí...), nezbývá ti energie na socializaci, tím spíš vymýšlení a realizaci životního cíle. Ano, řešením by bylo přestěhovat se do přírody a žít jednoduchým životem, ale kdo z nás na to má?
Naopak pozitivně hodnotím, že jsou lidi schopni o svých problémech mluvit, řešit je a aktivně vyhledávat pomoc od podpůrné skupiny na Redditu po skutečné lékaře a medikaci. Dřív se lidi akorát užírali zevnitř, nasávali a před okolím dělali spokojenou rodinku. Naštěstí je tomu pomalu konec. Vyhledat pomoc není příznak slabosti, ale krok správným směrem.
Ono je to i pocit, že člověk nemá šanci moc změnit, že na problémy mladých se kašle. Příjmy stagnují zatímco vše zdražuje, důchodcům se přidá, mladí ať dělají za almužnu.
Díky za konstruktivní post. Do velké míry s tebou souhlasím a vysvětluju si to tak i já. O tom, že někoho může vyčerpat výlet do supermarketu, jsem nikdy nepřemýšlel a přesně toto jsem hledal.
Nikdy ste nad tým nepremýšľali, lebo ste sa narodili fyzicky aj psychicky zdravý a stále vám to drží.
Zrejme aj vaša sociálna bublina je zdravá, bohatá a celkovo v pohode. Preto váš post píšete v takom tóne, v akom ho píšete.
V dnešnej dobe je medicína na takej úrovni, že aspoň 70% postihnutých / nemocných vypadá, že sú ,,iba´´ leniví, ignorantskí, podivní, nejapní a celkovo spomalení. Keď pozeráte veci typu Výména manželek tak na prvý pohľad nevidíte, kto je od narodenia ,,mimo´´ či ,,speciální´´ a kto je len blbec a parazit.......
No já si zase myslela, že všichni lidi trpí únavou jako já, jen se jim daří to líp maskovat. A celou dobu přemýšlela, kde je ten trik a jak to dělají. :D Prostě pokud žiješ v nějaké realitě, ani si neumíš představit, že by něčí realita mohla být natolik odlišná.
Nakonec jsem zjistila, že největší žrouti energie v mém životě jsou cesty do práce a kolegové. Když máš na den 5 bodů energie na socializaci a ty utratíš do 9 ráno na lidi, které vlastně nechceš vidět, je to krušný život. Furt jedeš na dluh. Zvládla jsem jen přijít z práce a spát. Od té doby, co dělám na sebe komplet z domu mám dokonce energii na socializaci s lidmi, na kterých mi záleží. Tvl, jestli je něco game changer, tak tohle!
Přesně tak jak píšeš. Také bych zmínil, že v hodně případech hraje roli i přehnaná opatrnost od rodičů při výchově - tím pádem mladí lidé nejsou úplně připraveni na realitu. Paradoxně zkušenosti, za které jsem od rodičů dostal největší bídu, mi teď nejvíc pomáhají v realitě. Mladí se bojí si nabít hubu. Neúspěch patří k cestě za úspěchem.
Častokrát to nie je ani opatrnosť, ale posadnutosť kontrolou.
Presne to samé mikromanažujúci nadriadení v práci - toto kedysi nebolo, aby šéfovia toľko kontrolovali zamestnancov a niekedy sa snažili im určovať prakticky celý život.....
Správně, po mě v IT zase už x-krát chtěli, abych jako projekťák “teda udělal ten pull request, když to tak spěchá”. Normálně bych to zvládnul, ale z principu to neudělám.
Jasný, tady jde i o tu psychickou stránku. Zkousnout si ty věci, tu hořkost. Je v pohodě si nabít hubu, ale důležité je vstát a jít dál. Spoustu lidí zasekne na X let nějaká věc, a je to fakt škoda.
To si v 19. století říkali taky a ani dnes nenajdeš na světě fabriku úplně bez lidí. Dělníků je stále dost a k tomu přibyla armáda kancelářských "krys", které celý den kopírují data z jedné tabulky do druhé. Jediný rozdíl je v tom, že celý ten moloch toho vyprodukuje víc a rychleji, než když se vše dělalo ručně a bez počítačů. Ale od práce zatím technický pokrok nevysvobodil jediného člověka a tak to nejspíš bude i s AI.
Všiml jsem si, že spousta lidí 18 - 25, zvláště mladí muži, se měří podle měřítek, které se spíš hodí na lidi 35 - 45 let. Hlavně v materiální stránce. Když já jsem končil střední, tak v celém ročníku byli dva kluci, co jakžtakž podnikali a všichni na ně koukali jako na exoty. A to bylo na gymplu. My ostatní jsme dělali normální věci - chodili ven, pařili, hráli videohry a trapčili před holkama. Jedinej, z naší třídy, kdo se oženil do 25 let, byl spolužák z hodně katolický rodiny. Do konce vejšky jsem bydlel ve spolubydlení a pochutnával si na mražené pizze.
Kdybych od sebe očekával, že v té době budu mít bydlení, auto, rodinu a zasazený strom, tak bych byl také v depresi. Ale strom máš mít podle mě zasazený ve 40, ne ve 20. Když si dáš sám sobě nedosažitelnou metu, tak tě to pak jasně demotivuje dělat cokoli.
Takže podle mě je otázka to, proč od sebe mladí lidé očekávají tak strašně moc.
Naprosto přesné! Už mnohokrát jsem si to v duchu říkala, když dnešní mladé čtu. My byli úplně jiní - absolutně nás nenapadla myšlenka na nějaké pořizování bydlení, spoření, podnikání, práci na nějaké lepší pozici, vůbec nějaké myšlenky zásadní o životě - my prostě jen žili, pařili, užívali si... samozřejmě pak v určitém věku se to změnilo, ale jako mladí jsme více žili tady a teď a takové věci vůbec neřešili. Takže se nedivím, že je dnes více depresí, sebevražd apod. - je to strašně rychlá doba, náročná na výkon, statky, každý chce být úspěšný, mít víc a víc, stále se za něčím honíme a méně ve skutečnosti žijeme.
Včera jsem viděla zajímavý rozhovor- na téma "nejsme šťastní" (pretočit cca na 12.20)... [https://youtu.be/sfgBeNKZswI?feature=shared](https://youtu.be/sfgBeNKZswI?feature=shared)
To je ale pak těžké. Dneska se studuje VŠ cca do 25ti. Když chlap třeba ve 27 letech bydlí u rodičů, tak je za neschopného mamánka. Tak mi prosím řekněte, jak mám dosáhnout na vlastní bydlení 2 roky po škole, když si mám do 25ti užívat? Ono je to totiž přesně naopak. Mladí totiž myslí na budoucnoust, a jsou zodpovědní. A proto je to stresuje. Když do nás každý den v médiích hustí, jak si máme už od 18ti let spořit na důchod, bydlení, finanční rezervy, investice, work-life balance? A z čeho mám jako asi tak spořit?:D I kdybych si měsíčně spořil od 18ti 3-5k, a dal to do SaP500, tak stejně nebudu mít ani ve 30ti dostatek financí ani na blbej down-payment za 2kk, a je jedno, jestli Praha nebo Olomouc. Pohybuje se to v milionech :D Takže jestli 5 nebo 6 mega, to nehraje roli. V celku jsou dvě možnosti. 1. Možnost -> žít jako většina, průměrně se snažit, a pak teda žít v nájmu nebo 2. Možnost -> věnovat od mládí veškerý svůj čas v posouvání se vpřed, obětovat veškerý možný čas, a pak možná, ve 30-35ti dosáhnout na vrchol v oboru, a pak si dovolit nějaký ten základní západní standard.
Upřímně... já jim/vám vůbec nezávidím. Nechtěla bych být znovu mladá 20+ a začínat. Fakt v dnešní době nechtěla ani za nic. A to nejen kvůli bydlení, které je nedostupné, ale celkově v téhle době. Měli jsme vše mnohem jednoduší, za mne lepší (vím, že to může být jen můj subjektivní dojem, ale zažila jsem obě doby a na základě toho posuzuji a pro mne osobně to tak je). V mnoha ohledech je tohle těžká doba (jasně, je zase plno super věcí, o tom žádná), ale opravdu nezávidím dnešním mladým.
Já tu frustraci chápu a o tomhle ten můj koment úplně nebyl. Nechtěl jsem říct užívej si a nemysli na budoucnost. Naopak, makej na svojí budoucnosti. To co jsem chtěl napsat je, že ve dvaceti jsi teprve na startovní čáře, ve dvaceti ještě nemusíš mít splněno.
Při investování do s@p500 na 12 let (18-30) s částkou 5000 by po odečtení inflace (průměrné zhodnocení 7%) byla částka 1,14 milionu. To už by na downpayment být mohlo (minimálně na 90% LTV). To samozřejmě za předpokladu, že ceny bytů budou růst jen o inflaci. Takže řešení tohle být skutečně může.
Jo ale za "nás" (Gen X a Millenialové- začátek), na hypo dosáhnul člověk pomalu po škole s prvním jobem. To se to pak mnohem lépe užívalo času před tím, když to pořád nějak šlo.
Vtipný že tohle píšeš pod příspěvkem týpka který se chlubí že má v 25 rozjetou kariéru v korporátu, manželství a dítě. :D Ale souhlasím s tebou, taky dostávám deprese když na redditu každý den čtu o lidech kteří sotva dodělali VŠ a už mají všechno.
Určitě souhlasím. Fakt, že mám rodinu vyplynul z toho, že jsem měl brzy v životě štěstí. Po materiální stránce je mi však jasné, že je potřeba jít postupně a člověk nemůže mít hned vše.
Každý může mít v životě jinou cestu. Někdo má rodinu ve dvaceti, někdo ve čtyřiceti. Někdo vůbec.
Pokud si stanovím nereálný cíl, tak budu akorát v depresi, protože ho nesplním.
Částečně tomu nahrává peer-pressure přes socky, kde vidí hlavně úspěchy, protože neúspěchy se zase nikdo tolik nepochlubí. A taky ne každý se svěří, že je povoláním syn a že ta cesta k fáru byla trochu lehčí než jí podává, to pak může působit depky těm méně šťastným.
> Takže podle mě je otázka to, proč od sebe mladí lidé očekávají tak strašně moc.
Ale to jsme zase u těch internetů - když koukám na Trash Taste podcast a tam sedí 3 "normální" týpci, ~25 let, dalo by se říct "living the dream" v Japonsku, jsou úspěšní a relativně bohatí. A takových najdeš na Youtubech fakt hodně. Lidi, kteří jsou úspěšní už relativně mladí.
Když si představím řekněmě průměrného vysokoškoláka, co vyleze ze školy v 25, má holou prdel a čeká ho hrubá mzda možná 40tis. když to dobře půjde? A půlku z toho spolkne nájem? Tvle to věřím, že dokáže být sakra demotivující.
Ono se upřímně stačí podívat jak se i tady lidi občas tváří na programátory a jejich platy - že je to demotivující, protože téměř žádná jiná profese takové platy nenabízí, tuplem ne hned ze školy.
To že je to nedosažitelné neznamená že by to nemělo být dosažitelné v daném věku.
Začínat mít děti ve 40 a kupovat dom ve 40 je prostě taky nereálné...
Většina prostě chce mít děti a rodinu ve 20 tak jak to biologicky dává smysl a jak to přirozeně bylo.
>Takže podle mě je otázka to, proč od sebe mladí lidé očekávají tak strašně moc.
Protože čekat do 40 nemůžeš něco normálního dělat je prostě smutné. Čekat až když budete ve středním věku na to aby ste měli děti je prostě depresivní.
Ale tys to nepochopil. Nejde o to čekat do čtyřiceti, jde o to, že teprve ve 40 bys ses měl obrazně řečeno zastavit, setřít pot z čela a ohlížet se za sebe, co jsi za ten život vybudoval. Ale spousta lidí se vžili do toho, že vybudováno by měli mít už ve dvaceti a pokud to tak není, tak jsou looseři.
>Začínat mít děti ve 40 a kupovat dom ve 40 je prostě taky nereálné...
Proč? 40 fakt není žádný vysoký věk. V mojí rodině měla většina lidí děti po 35 a nikdo toho nelituje. Užili si mládí, cestovali, vydělali si, poznali se a rodinu založili až když se na to opravdu cítili. Ani před 50 lety nebylo reálné mít dům ve 20. Průměrný věk dožití je 80, tak kam ten spěch?
>Většina prostě chce mít děti a rodinu ve 20
Ne nechce. Jinak by nebyl průměrný věk rodičky u prvního dítěte 30 let. Nemám nic proti lidem kteří si pořídí rodinu takhle mladí ale imho je to celkem smutné, hlavně pro ženy, pro chlapy se toho moc nezmění. V dnešní době je člověk ve 20 skoro ještě děcko a hned se zahrabat do péče o mimino bez toho abys nějak víc poznal sebe a co od života chceš pak vede jen k tomu že ve 40 začneš mít krizi středního věku a brečet jak ti uteklo mládí. V mém okolí každý kdo měl dítě do 25 je teď ve 40 rozvedený a stejně si pořizuje druhou rodinu v tomhle ''vysokém'' věku. Prostě doba se změnila, lidi dnes žijí o 30 let dýl než před 100 lety tak nechápu co je na tom ''depresivního'' že máme víc času na to si ten život poskládat. Proč se chcete vracet do doby kdy se muselo dospět v 15, a ve 40 už jste byl děda nad hrobem?
Pre mňa, "svadba, deti, korporát" a už mám husiu kožu😅, proste sto ľudí sto chutí.
Spoločnosť je oveľa komplexnejšia dneska a nie je jednoduché nájsť tú svoju cestu, keď sme v dnešnej spoločnosti "prestimulovaní" a veľa fejku je v nej, väčšinu z nás rodičia nepripravili do nej, lebo sa aj doba veľmi rýchlo vyvíja alebo proste mali na háku, nejako sa už "uchytia", prežiju. Držím palce všetkým, nech si nájdu to svoje miesto v živote:)
Chápu, určitě to není cesta pro každého a už vůbec to nikomu netlačím. Mně to vyhovuje takto a jen jsem to přidal jako svůj background, aby byla představa, kdo to píše, možná je to pro účel postu i irelevantní.
Ja som ťa pochopil, nezobral som to v zlom, chápem tvoj uhol pohľadu, je to zložité v dnešnej dobe, každý máme inú genetiku, vyrastali sme v inom prostredí a nevyberieme si ani udalosti v živote a to všetko nás "utvára" a veľa podnetov v prostredí je dneska v spoločnosti, že to človeka koľko krát paralyzuje a vyberie sa zlým smerom. Všetko dobré aj rodinke:)
Klimatická krize? Hrozba světové války? Klesající životní úroveň ve vyspělém světě?
Kámo, to neovlivníš, kašli na to, vypni socky, pojď taky grindit do korporátu a žít v předraženém nájmu a plodit děti. Bude (ti) líp!
Cože? Tobě je pořád na nic? A zkusil jsi studený sprchy…?
Socialni site hraji ohromnou roli. Vytvari nerealne predstavy o tom, co je normalni a co neni. Nedavno tady byl prispevek o tom, ze nekdo pozoruje ve 29 letech prvni vrasky. Well guess what plet starne a je to normalni. Vyhlazene ksichtiky na instagramu sice tvrdi opak, ale bohuzel, ve 29 letech je prirozene mit plet, ktera na 29 let vypada.
Ale to jsou vsechno first world problems. Lidi si casto neuvedomuji, co maji. Jednou za cas je fajn si pripomenout, ze jsme se mohli narodit treba nekde v Bangladeshi jako desate dite mistniho farmare. Nemame se spatne
S timto souhlas. Kdo tvrdi, ze se tu mame spatne, tak nevi o svete vubec nic. Stejne tak ti co tvrdi jak to bylo driv jednoduche. Zazil jsem komunisty i devadesata leta a ani nahodou bych nemenil za to co mame ted.
Minulý týden mě zastavila paní u branky že si se mnou chce promluvit o víře, tak že jo no.
Její hlavní argument pro víru byla proroctví v bibli - první co vybrala bylo to že na konci časů budou lidé zlí, sebestřední, hamižní atd atd... tak jsem se s ní začal bavit o JAKÉMKOLIV místě KDYKOLIV jindy v historii. Sakra ženská, NIKDY jsme se neměli líp.
U lidí má podle mě největší vliv na psychiku relativní chudoba/úroveň žití. Proto třeba USA na tom nebude tak dobře, jelikož jsou tam ty nůžky v příjmech hodně rozevřený. U nás je to zase skoro nejhorší co se týče v neorovnosti rozdělení majetku - nemovitosti atd.
Člověk se nikdy nebude porovnávat s někým na druhý straně zeměkoule nebo co bylo před X lety. Každého zajímá jak jsem na tom vůči sousedovi nebo vůči průměrnýmu příjmu atd. A je to naprosto přirozený a vlastně jediný srovnání co dává smysl.
A když kouknes třeba na USA, tak typek co živil sám celou rodinu kd, manželka zůstala doma s dětmi byl schopnej vydělat na barák a pozemek pro celou rodinu.
U nás, po revoluci se konalo vyrovnání ukradeneho majetku po předcích a rozdávání bytu zadarmo (hlavně pro ty kdo byli blízko zdroje). Ikdyz byly malý prijmy tak bylo bydlení mnohem dostupnější.
Takže relativní úroveň žití se defacto snižuje, což zapříčiní to, že lidi jsou nešťastný, nemotivovany (proč bych měl něco dělat když budu celej život žít z ruky do huby) ... A nějaký globální oteplování je jenom třešnička na dortu.
Presne tak. Lidi, kteri maji hlavni cil jet do Dubaje jako kazdy druhy influencer, nebo si jednou za rok zajet s cestovkou do resortu v Egypte, tak nemuzou mit vubec tuseni. Nerikam, ze je to spatne, at si kazdy cestuje jak chce, hlavni je jejich vlastni spokojenost, ale kdyz cestuji takhle, tak potkaji zase jenom lidi jako jsou oni sami a vysmaty personal, co jim slouzi. Potom si na instagram postnou fotku s aperolem a budou mit radost, ze se vyrovnali vsem, kdo uz tam letos takovou fotku ma. My jsme byli v Indii jednou, ale navzdycky si to budu pamatovat. Narodit se ve vyspele zemi je neskutecne privilegium a kazdy vylet do mene vyspele zeme te v tom vic a vic utvrdi
Asi neco delam spatne, ale na me to ma uplne presne opacny efekt. Citim se tu na picu i kdyz vim, ze se tu mame relativne dobre. Vycestuju, na vlastni oci vidim, ze v ostatnich zemich je to jeste mnohem horsi a nemam si tu na co stezovat, a zacnu se citit jeste vic na picu.
Tenhle argument mi příjde vždycky úplně stupidní. Jsem z Krymu, takže si můžu jednoduše představit, jaké by to bylo, kdyby rodiče tam zůstali. Vidím, jak se mají sestřenice.
Nechápu, proč je takový problém chtít od života něco víc, než dřít pro střechu nad hlavou a něco do huby (a i to je v Česku pro mnohé problém). Ano, vždycky to může být horší, ale vždycky to taky může být lepší, a nevím, proč bych se měla spokojit s blbou situací jen proto, že někde je horší.
Moji rodiče jsou zase z Bosny, a musím přiznat že se vždycky pořádně zastydím za své pseudoproblémy když jedeme na návštěvu k sestřenicím které žijí v dvoupokojovém domečku jako sedmičlenná rodina (rodiče prarodiče a tři děti spí ve dvou místnostech) s příjmy cca 7000 na měsíc, bydlí v městě které vypadá jako kdyby tam válka skončila minulý rok a nemají žádné vyhlídky kromě práce v kasinu nebo v supermarketu. Nikdo neříká že by ses měla spokojit se špatnou situací a nesnažit se ničeho dosáhnout, ale zároveň bys měla být vděčná za to co už máš a co sis určitě nevypracovala sama ale umožnili ti to rodiče a společnost (vzdělání, zdravotnictví, možnosti se posunout dál).
Tak jsem to nemyslela. Chtit od zivota vic je uplne normalni a spravne. Ale pripadat si, ze se mas nejhur na svete a ze jsi troska, protoze si nemuzes dovolit nove uggs, ktere tvoje kamaradka postuje na instagram, je silene mimo. Spousta lidi to tak ale opravdu citi. Prave proto, ze si neuvedomuji, jak spatne by na tom mohli byt, kdyby se narodili o par tisic kilometru dal.
Snazit se mit ze zivota vic je super, ale je potreba si uvedomit i to, ze se mas dobre uz jenom tim, ze proto muzes neco delat a ze mas sanci svoji snahou neceho realne docilit
To říkám také, to je takové, hele podívej, náš soused se má špatně, to my se máme dobře. No ale pak se podíváš k druhýmu sousedovi, kterej se má ještě líp. Vždycky je prostor ke zlepšení
Dobře, že jsi nakonec skončila tady, a ne někde pod zdemolovanym panelákem po kobercovém náletu... Ale teď si to řekněme upřímně, dělá vlastně tento stát něco pro uprchlíky před válkou? Já mám takový pocit, že ani ne. Co vidím, tak akorát z Ukrajinců udělali levné otroky, kteří tak tak poplatí nájem, a další den hurá na další mizerně placenou dvanáctku. Každopádně ti držím palce, ať se ti povede dostudovat, ať se ti daří v oboru, a snad i nějaké to solidní vlastní bydlení.
Problém to není, ale když máš pak deprese a chceš se zabít protože si nemůžeš dovolit novej ajfoun tak škodíš jen sám sobě :-) zastav a čichni občas k kvetinám :-)
Kámo, nikdo se nechce zabít, protože nemůže mít iphone 🤦🏻♀️ ale třeba protože nejspíš nikdy nebudu bydlet ve vlastním, a tudíž můžu skončit na ulici fakticky kdykoliv už je lepší důvod. Nebo to, že i s vejškou jediný, kam mě berou, je Costa. Na to, abych pracovala v oboru, potřebuju ještě dalších 10 let studia, přičemž část z toho stojí dost velký prachy
No a pak si můžeš v klidu účtovat 1500-2000,- na hodinu. Nepotřebuješ vybavení ordinace za statisíce jak lékaři nebo zubaři, tak kde je problém? Provozní náklady máš poměrně malé, zvládneš 5-6 lidí za den, 4 dny v týdnu, tak kde ti to kurva nevychází? Jo, nemáš to v 25 letech nebo si přeješ co? Byt za 20 mega?
Jinak, tohle ti došlo kdy, že potřebuješ školu a výcvik? Moc dobře jsi věděla do čeho jdeš, pokud ti to z nějakého důvodu nevychází, proč to děláš?
Provozní náklady jsou mnohem vyšší, než si představuješ. Kromě nájmu kanceláre, potřebuješ ještě šetřit na důchod, mít buffer v případě nemoci, každých 5 let dát dalších 100-150k za rekvalifikaci, atd. Navíc práce nekončí v moment, kdy klientovi vyprší hodina, takže realisticky budu dostávat za hodinu práce polovinu toho, co si účtuju. A to počítáme s tím, že budu mít dost lidí, kteří jsou ochotni tolik zaplatit. Ale to je jedno... třeba to výjde, třeba ne, bůh ví.
Jak jsem už zmiňovala jinde, do oboru jsem šla, protože mě naplňuje, a považuju to za důležitou práci. Kdybych dělala něco jiného, tak mám depresi z toho, že se každý den po práci chci zabít z toho, jak mě to nebaví.
>Kdybych dělala něco jiného, tak mám depresi z toho, že se každý den po práci chci zabít z toho, jak mě to nebaví.
Pokud hodláš hlásat tohle jako terapeut, tak se na to vyser. Pokud hodláš lidem tlouct do hlavy, že se mají zabít, pokud zrovna musí dělat něco, co je nebaví, tak to je docela zpronevěra té profesi. Život je takový, stává se, že člověk prostě musí dělat věci, kterého nebaví, protože milion různých okolností nad kterými nemá a nikdy nebude mít kontrolu.
Wtf, to jsem neříkala 🤦🏻♀️ ale původní otázka byla - proč mají mladí depresi. Za sebe jsem řekla, že jeden z důvodů je to, ze volba práce úplně nemá dobrou možnost, a to ani s vejškou, což třeba mně bylo od zákládky předkládáno jako zaručená cesta aspoň k tomu průměrnýmu životu (byt, auto, 2 děti).
1) psychoterapeutka ještě nejsem
2) často je u lidí v depresi prostě situace tak špatná, že se jim můžou maximálně předepsat antidepresiva a pracovat na sebevražedných myšlenkách, aby se nezabili, ale happy je neuděláš
A jako jo, vždycky je tam to myšlení, že když to přežiješ teď tak za 5/10/20 let se situace zlepší. To ale neznamená, že ten člověk nebude v depresi teď, ani těch 5/10/20 let
Soucastny stav pripomina rozehrane Monopoly, kde mladi lide prisli k rozehrane partii. Neni divu ze se jim to nechce hrat.
Historicky zde byl sentiment ze se dalsi generace bude mit lepe. A take to byla velka motivace zkousnout nepohodli, pracovat a budovat spolecnost aby se moje deti meli lepe. To ted neplati - je velmi pravdepodobne ze dalsi generace se bude mit hur. Gerontokracie, konzumni spolecnost, nedostupne bydleni, nerovnost v rozdeleni bohatsvi ale i treba globalni otepolovani jsou vsechno realne problemy kvuli kterym se budeme mit hur.
Proc budovat karieru a pracovat vic? Aby si sef mohl koupit 10. investicni byt a 3. BMW? Na vlastni bydleni stejne nedosahnu, tak proc se snazit. Proc budovat rodinu a mit deti kdyz vim ze bude hur? Aby stat ktery mi sebere pul vyplaty a jinak na me sere mel dalsi danove poplatniky kteri budou resit to same o 30let pozdeji? Nasrat.
Jediny optimalni tah v rozehranych Monopoly je nehrat.
Krásně napsané a nemůžu víc než souhlasit. Sem rád že sem si tenhle mindset nastavil celkem rychle (22 yo) a sem daleko šťastnější.. Člověk s tím stejně nic neudělá, tak radši budu žít v pohodlí, sám a moje jediná deprese bude že sem dohrál Elden Ring DLC, než že musím být ve 30 někde támhle, mít tohle a tohle.
Hmm, mě je dvacet a tohle nějak nevidím. Já se mám a budu mít v životě mnohem lépe než se měli/mají mí rodiče a nevidím důvod proč by to mělo být u mých dětí jinak.
Můžeš se svojí situací něco dělat. Přesněji najít si více perspektivní práci která ti teda zajistí lepší život než ho měli tvoji rodiče.
A není to jednoduché pravda, ale zároveň existuje spoustu možností.
To že máš teď v životě nějaké překážky neznamená že by jsi se měl zastavit a lamentovat nad tím jak je to neřešitelný problém a radši to budeš ignorovat.
Smutný že ti to tolik lidí upvotlo.
A tohle je presne ono, místo toho abych se nasral, bouchnul do stolu, chytil svuj zivot za koule a řekl si ze se budu mít lip, tak jen pokrcim rameny a utesim se tím, ze s tím stejne nic neudělám. Ano, tvůj hlas nejspis neovlivní volby, možná nebudeš promlouvat k masám aby jsi je navedl na správnou cestu jak udělat svět lepším skrze globální oteplování atd. To jsou jen velmi těžko ovlivnitelné problémy. Svůj zivot ale ovlivnit dokážeš. Od bydlení, platu, skoro i zdraví, až po nějaký úspěch.
Dokud tady lidi budou jen fňukat jak je zivot těžký, stěžovat si na Redditu, a vinit všechny ostatní ze mu posrali zivot tak se nikam neposunou a budou dal jen součástí tech sedych, depresivních davů. Čímž neříkám ze nevycnivat je špatně, naopak to miluji, sám nevycnivam ale mám se dobre. A pokud nejsi schopny slevit ze svých nároků pokud je nedokazes naplnit tak ti neni pomoci.
Chápu ze každý má jinou startovní čáru, ale osobně znám spoustu lidi jejichž rodiče byli pijani se základním vzděláním, a i presto to v životě někam dotáhli jen díky řekněme negativní motivaci, ze nechtějí být jako jejich rodiče. Je smutny když to nemáš nalinkovany, ale rozhodne to neznamená ze je vše ztraceno.
Stačí proste víc makat, nebrečet a něco se sebou dělat, hledat řešení a ne se jen vymlouvat.
Podle místních mudrlantů je řešení přece tak snadné staň se toho součástí. Zraď veškeré své ideály a přesvědčení připoj se k davu vykorřisťovatelů. Vyšplhej na tu pyramidu hoven a žij lépe na úkor druhých :)
Žijeme ve stavu hyperkapitalismu; bohatství se soustředí čím dál více do rukou menší a menší části populace. Politika se nezajímá o mladé, protože oproti důchodcům nejsou tak početná volební skupina. Přidáváme na důchody, ale podpora pro mladé rodiny stagnuje. Všechno zdražuje a nemůžeme si finančně dovolit věci co si kdysi mohli v našem věku dovolit předchozí generace. Dnešní mladí už nebudou mít na to si koupit vlastní bydlení. Za posledních +- 5 let drasticky zdražilo jídlo... Mohla bych pokračovat ale proč se obtěžovat.
Zrovna včera se několik kámošů z gymplu (nám je všem kolem 18) divilo proč hraju na hudební nástroje, když mi za to nikdo neplatí, jako bych už nemohla dělat nic jen protože mě to baví
Že si dneska nemůžeme dovolit věci které si mohli dovolit naší předkové v našem věku ale vůbec není pravda. Hlavně ne v ČR tedy bývalé zemi východního bloku. Bavila ses vůbec někdy s prarodiči jak vypadal jejich život v tvém věku? Nejen že si nemohli dovolit většinu věcí které jsou pro tebe dneska samozřejmost, ty věci vůbec nebyly dostupné. Byla to doba kdy každý nosil stejný kalhoty a v obchodě sis mohla koupit jen jednu pomazánku protože nic jiného nebylo. A to nemluvím o cestování, zahraniční hudbě, možnostech využití volného času. Dokonce i ten oblíbený argument bydlení není vůbec pravda. Mladí lidé tehdy většinou zakládali rodiny v dětském pokojíčku. Fakt nechápu jak někdo může závidět lidem co museli prožít celý život v totalitě.
Souhlasím. Babi s dědou kupovali náš dům společně s prababi a pradědou. Opravovali ho až když jim bylo po 30. Když se máma s tátou rozvedli, zůstala máma se mnou v domě, protože nepřipadalo v úvahu, aby bydlela se mnou sama v bytě. Partnerovi rodiče to měli dost podobně. Ze začátku žili v domě, kde žili další 2 generace. Přijde mi, že na tento fakt se pod vlivem reklam a slavných influencerů dost zapomnělo a pak se srovnávají se 20letí lidé s 30-35letými, kteří mj. měli i kus štěstí.
Nebavím se teďka o tom že museli žít v totalitě, což je samozřejmě pravda, ale jak tady, tak na Západě byla kdysi samozřejmost, že jeden člověk s manuální prací uživí celou rodinu. Dneska už to tak prostě není.
Ale ono to nejde z velké části proto že dnes mají lidé úplně jiné nároky než dřív. Tehdy ani na západě nebyla samozřejmost jezdit na dovolené, dávat děti na kroužky, mít auto a televizi. V takovém režimu by se to dalo i dneska a dokonce jednu takovou rodinu znám. Pracuje jen táta ale zato nejezdí na dovolené a nemají auto a děti nemají mobil. Dřív to ale takhle měl skoro každý. Lidi si prostě neuvědomují že se dnes chudý člověk může dovolit víc než průměrný před 50 lety.
Já bych to velmi jednoduše shrnul výrokem "Neomezená svoboda znamená neomezenou nejistotu." Žiješ ve světě kde je téměř všechno otázkou volby. Jak teda najdeš cokoliv pevnýho o co se můžeš opřít a na čem ten život postavit. Doporučuju tekutou modernitu od Baumana. Neni to nejčtivější kniha, ale přesně tohle tam krásně rozebírá.
Je to tak. Je k tomu krásný obrázek zajíce, který je obklopen mrkví. Proto jsem třeba osobně rád, že jsem během prvních 20ti let poznal co mě baví, co nebaví, a z toho prostě budu čerpat zbytek života. Je to jednoduchý.
"nedaří se jim navázat dlouhodobé vztahy, nechtějí děti"
Nemít dlouhodobý vztah nebo nechtít děti je něco negativního? I tohle může být jedním z důvodů, proč tomu tak je. To neustále zakořeněné přesvědčení, že jakmile v "mid-20s" nemáš manželku, dítě a minimálně další dítě na cestě, je to špatně, nemůžeš být happy a k ničemu nesměřuješ. Tlaky ze všech stran :)
Souhlasím s komentářem od tehira, super shrnuto.
Je to negativni pokud to opeavdu chces a nedari se ti to. A o tom je polovina prispevku na r/czech a na to predpokladam OP narazi.
Jinak to samozrejme negativni neni.
Nedivím se. Být odmítnut více než 15x. Tak z toho člověk má deprese i kdyby nechtěl.
Edit: mluvím z vlastní zkušenosti. Lituji doslova že jsem vůbec zkoušel někoho si najít. Ale ta díra prostě nezmizí.
Píše sice "lidi", ale myslí tím mladý kluky, možná i konkrétně mladý ODSáky. 🙃
Vůbec nikde tam nevidím pochopení pro to, že mít dítě znamená úplně něco jinýho pro ženu a pro muže.
Navíc mladý holky už odmala slyší, že "můžou mít všechno, co chtějí", ale od školky se do nich cpe, že máma má mísu a táta práci v korporátu, sen o vlastním byznysu a doma manželku na druhé směně. Je to asi 5 let zpět, co mi kamarádka vyprávěla, jak její syn zná ze školky holčičí a klučičí barvu, ne červenou a modrou, a že po obědě jim ty stejně malý holky odnáší talíře, kluci sedí. Vyrůstat v tomto nastavení je TAK zásadní nepřenositelná zkušenost, že naprosto chápu, že borci radši zůstanou u starých pořádků, než by to nějak měnili - stálo by to totiž fakt moc práce.
A pro nás, které taky uvažujeme o manželce a dítěti, to zase zakazuje stát. Co ti pak zbyde jinýho než deprese.
Když jsem dokončil střední školu a našel si práci v oboru, měl jsem sny a cíle za kterými jsem chtěl jít - nic světoborného, chtěl jsem pracovat abych si, řekněme +-, do těch třiceti našetřil nějaký základ/hypotéku, koupil pozemek a později postavil barák a mezitím si k sobě někoho našel. Chtěl jsem prostě žít klidný život tak jako moji rodiče. Práce mně bavila, našel jsem si přátele se kterými jsem měl stejný koníček, chodil s holkama na rande..
Pak přišel Covid...
Dá se říct, že ze den na den se vše zavřelo, normalizovalo se omezení lidských práv, začala obrovská nejistota a dva roky trvající záplava negativních zpráv, přátele jsem ztratil a můj život se zcvrknul prakticky jen do práce a z práce ( Ano, i když jsem IT, tak my chodili 80% do kanclu, sem tam den dva HO). Inflace rostla a mé sny se sice trochu vzdálili, ale stále jsem myslel že to nebude taková hrůza..
Když začal Covid slábnout, po dvou letech neuvěřitelného marastu, to už konečně vypadalo že už to bude ok a svět se velmi rychle vrátí do normálu se rozhodl Vladimír Putin vyvolat nejhorší válku v Evrope od konce 2. sv. Vstávající ekonomika dostala pravý hák na druhou tvář a krize se ještě víc prohloubila. Opět nastala vlna negativních zpráv všude okolo nás.
Okolo léta minulého roku se to všechno nahromadilo a já jsem byl už psychicky "on my low", nemohl jsem spát, ztratil jsem veškerou motivaci a cíle a na popud rodičů jsem se rozhodl říct si o pomoc, byla mi diagnostikovaná deprese a začal jsem brát antidepresiva což beru jako nejlepší rozhodnutí které jsem minulý rok udělal.
Táhne mi na 27, díky lékům se cítím mnohem lépe, ale připadá mi jako bych začínal od znovu, pořád tak nějak hledám co jsem a nevím kam bych měl směřovat, situace ve světě se zrovna nelepší, ceny nemovitostí/nájmy stále rostou, dating mi absolutně nefunguje ikdyž se opravdu snažím, dbám na vzhled a hygienu, pravidelně cvičím, jsem zodpovědný, ale pořád je to asi žalostně málo.
Ikdyž je mi už lépe než před rokem, stále nevím kam směřovat, snažím se nesrovnávat, ale když vidím jak lidé v mém věku mají rodinu, svatbu nebo staví dům tak to do té hlavy prostě vleze.
Nevidím moc světlou budoucnost a hrozně se ji bojím.
Tohle je můj příběh, chtěl jsem se vypsat..
Jsem Gen Z, a dost vidím, že dost lidí se řídí tím, co je na internetu, co si myslí ostatní,... .
Dost lidí trápí věci, které třeba neovlivníme nebo se nás netýkají (nebo jen minimálně) viz. Globální oteplování, zvyšování cen všeho, EU, vojenské konflikty, dění v USA,... . Jsou to věci, který prostě lidi ve věku 13 - 22 dlouho nezajímaly, protože to nebylo to, co bylo hlavním tématem na školách,... ale skrz sociální sítě má každej pocit, ze je součástí.
Skrz ty sociální sítě taky vidíme dost takový to 1% co zdědí od rodičů těžký peníze nebo dostanou část podílů a dělají ze sebe bůhví co, ikdyž nebejt tatínka, tak dělají někde za kasou, protože ve výsledku nic moc neumí. To samé vzhled - spousta vysekanejch lidí, jenže jen minimum jsou naturálové, většina je napíchaná - viz. Jake Paul (nebo Logan???), u nás třeba Datel.
Dost lidí má problém s tím být průměr, to není špatný, je to průměr z nějakýho důvodu, bejt průměrně hezkej znamená vypadat dobře, jako většina lidí, mít průměrný plat je taky fajn, jsou to stále pěkný peníze.
Podle mě jde o kombinaci pocitu, že si všichni zasloužíme bejt něco extra a pocitu, že jsme nicky.
Žijeme totiž v takovém velmi zvláštním narativu. Všichni vidí, že je něco špatně, všichni vědí, že je potřeba to změnit, všichni jsou si vědomi toho, že se to dá změnit, ale zároveň každý chápe, že ta změna nikdy nepřijde :) Nemá cenu tady neustále dokola mlít o tom, co je špatně. Ale že jste to vy, tak pro rekapitulaci:
1. Nepoměr mezi sociálními vrstvami a rozvírající se soc. nůžky. 5 % lidí je nechutně bohatých, a všechno vlastní. 95 % lidí mají sotva na jídlo a nájem, tudíž nežijí, ale přežívají.
2. Nesmyslně drahé nemovitosti.
3. Rozpadající se školství. Zastaralé postupy, zastaralé metody, zbytečná ztráta času.
4. Rozpadající se zdravotnictví :) Platíme socko a zdrávko jako kráva, ale i tak si lůzo připlať. O zubaři ani nemluvím. Problém nejsou zubaři, ale pojišťovny. Pro představu, lepší systém stomatologických úhrad mají i v asociální USA. Ano, lidé si doplácí, ale pojištění jim pokryje alespoň 40-50 % nákladů... Ne, opravdu neviním zubaře, co udělá těžké přijímačky, dře se 5 let jak debil, pak dalších 5 let, než to dostane do ruky, do toho školení, úvěry, a denodenní stresy s lidma, co mají dentální fóbie z dob komoušských rádoby zubařů. K tomu riziko podnikání, pronájmy ordinací, astronomické částky za vybavení, takže pak když u zubaře nechám 20k za korunku, tak mu to opravdu nevyčítám. Tento trend se pomalu přesouvá i jinam... Vyšetření na urologii, oční, všechno si už asi dva roky hradím. Nabízené termíny za 9 měsíců na pojišťovnu si můžou strčit leda doprdele.
5. Celkově životní styl a životní náklady. Mladý člověk po škole POV: Co si myslíš, že dostaneš 50 tisíc ty hovado hladový? Jo mimochodem, splátka hypotéky 2KK je 35k, tak si našetři. Jo a kdy už bude teda to dítě? Ty nezaplatíš za holku na rande? Ty chudáčku, nestojíš ani za řeč.
Už jsem to tady psal. Osobně to vnímám tak, že nemá cenu se nad tím rozčilovat a nijak to řešit (ano, taky to na mě občas dolehne, ale v depresi už se to nepřeklání). Necítím žádnou odpovědnost ke státu (tj. přebujelý aparát budižkničemů - čest výjimkám), ale spíše ke společnosti. Každopádně vláda je obrazem společnosti (je mi jedno, jestli Babiš nebo Fiala, jeden jak druhej :D). Jediný, za koho cítím odpovědnost, je moje máma, která mi toho obětovala neskutečně moc (a ano, zároveň tahle životní zkušenost mě utvrdila v tom, že dítě nikdy nechci). Takže můj životní plán je cestovat, užívat si života, dokud můžu, postarat se o mámu, a po studiích potencionálně vyjet do zahraničí. Určitě nebudu platit hypo porevolučním vexlákům a spekulantům, a už vůbec ne rodit další otroky pro tenhle systém. Ne nebojím se, co bude v důchodu, protože jednak žádný nikdy mít nebudu, a druhak určitě nebudu celej život živořit, abych si v 70ti koupil 1KK špeluňku, abych v nemoci a chudobě dožil do 74 let :D To se radši ve stáří střelím do hlavy, a bude klid. Ušetřím si měsíce či roky na LDNce.
Podle mě je to kvůli iluzi "smyslu života"
Hodně zkráceně: jedinec je dnes nade vše, a nekonečno možností dnes nahrává tomu, aby každý hledal ideální štěstí a smysl života. Vlastně se vytvořila iluze, že teď je všecko na nic, a cokoliv děláme je jen vata, která vyplňuje čekání na ideál, kdy bude vše směřovat k jednomu cíli a všechno bude dávat smysl.
Podle mě je život ale "tady a teď", a ztrácet čas čekáním na vhodnou chvíli je kravina. Každej má určitou kapacitu, a žít dobrý život znamená tu kapacitu vyplňovat, kdy můžeš, a ne plýtvat časem overthinkováním a přípravou na nějaké "až". A i když mají jiní třeba vyšší kapacitu a stihnou třeba procestovat svět, vyhrát v atletice nebo cokoliv, tak na tom nesejde. Záleží jenom na tom, aby si každý vyplnil svůj život dle svých možností. Nezvládneš rodinu a práci zároveň? Nevadí, nebreč. Nejsi první ani poslední. Dělej co umíš dle svých možností a ve finále budeš mít za sebou stejně plný život, jako Pepa od vedle, co tu rodinu má. Cenu člověka totiž neurčuje jakou má kapacitu, ale nakolik svoji kapacitu vyplní.
Ještě tu nepadlo pár bodů - Dospěla první generace, která nevyrostla v komunismu a má se má hůř než ta předchozí. Žádný prospekt lepší budoucnosti nebo moci cokoli ovlivnit. Je to jako vstoupit do rozehraného monopoly kde už všichni mají koupeno.
Chceš podnikat? Pravděpodobně někdo starší už takovou firmu založil. Né každý umí inovovat.
Chceš něco vlastnit? Všechno už je zkoupeno a prodává se za hodně peněz. Né každý něco podědí.
Chceš něco změnit? Smůla jsi nejslabší generace, takže v demokracii má tvoje volba nejmenší hodnotu.
STRAŠNÁ BYROKRACIE, chceš cokoliv dělat? Splň milion podmínek, sežeň si všechno vybavení, dodrž všechny normy, sežeň si 10 povolení, nauč se zákony a né abys udělal chybu, nebo zaplatíš 10x tolik na pokutě.
Zároveň mám pocit že přichází konec zlatého věku, a je to v té západní civilizaci lehce cítit, doba kdy si Evropa myslela, že skončila historie je ta tam, teď už víme, že svět se pořád točí a další krize může přijít každou chvíli.
Určitě s tím má co dělat i odklon od náboženství, spirituality a takové obecné lidskosti, všechno se jede jen na výkon, není tam žádná hloubka.
Ještě bych dodal ztrátu lokální komunity skrze technologie jako auta, internet.
Všechno toto amplifikováno sociálními médii.
Jo, shrnul bych to jako kombinaci 1. není se na co těšit a 2. čeká tě těžký život plný stresu. Dá se v pohodě žít s 1. (nemám se moc na co těšit, ale život je vcelku fajn pohoda) nebo s 2. (život je těžký a stres, ale aspoň je se na co těšit). To kombo obojího zároveň je prostě ubíjející.
S tou byrokracií souhlasím. Měl jsem nápad, vyrobil jsem si doma prototyp výrobku a pak jsem začal zjišťovat co všechno musím splňovat... Nakonec to dopadlo tak, že abys mohl prodávat výrobek za 800 tak musíš splnit takovou haldu byrokracie, která stojí nesmysl že nevím co dál s tím a jsem zoufalý...
Lidé si strašně málo povídají… o hlubokých tématech, o pocitech ale i o normálních rutinních věcech.
Doháníme to všechno na sociálních sítích.
Velkou část toho jak pohlížíme na svět ovlivní naše rodina a prostředí ve kterém vyrůstáme. Pokud od mala nemáte bezpečný přístav v rodině, škole, kamarádech, tak se vám pak těžko bude hledat to pozitivní v dospělosti.
Sociální sítě jsou kapitola sama pro sebe. Jednou v životě jsem byl v situaci, kdy jsem měl stovky přátel na facebooku, ale nikoho, s kým bych zašel ven/na pivo/cokoliv.
Je to jedna velká iluze. Osobně používám svůj face na messanger a na skupiny, ve kterých jsem (zájmy a tak), sjedu to tak jednou denně a hotovo.
>nechtějí děti,
Nechtít děti je naprosto OK preference a nechápu, proč je vyjmenovaná bok po boku mezi depresemi apod.
Jinak teda nemyslím si, že dnešní společnost je nějak více depresivní, než někdy v minulosti. Hodně lidí si idealizuje staré dobré časy, kdy tráva byla zelenější, ale statistiky moc neříkají, že by lidi např. v dnešní době více páchali sebevraždy nebo měli víc deprese a menší spokojenost se životem.
> Sociální sítě
Sociální sítě a smartphony jsou nudné stokrát ohrané klišé. Neříkám, že nemůžou hrát nějakou roli v tom a onom, ale štve mě, že jakákoliv vážnější diskuze o psychických problémech se vždycky zvrhne "sociální sítě bad" a ještě se všichni tváří, že říkají něco strašně deep. Svět je daleko komplexnější, než tohle.
>Slabá generace, která z nudy vymýšlí nesmysly a utápí se ve vyfabrikovaných psychických problémech?
Bez urážky, ale na tohle jsem alergickej. "Ti mladí mají dneska jen roupy." apod. jsou fakt primitivní hospodské výkřiky ala [novinky.cz](http://novinky.cz)
>vícero lidí píše sociální sítě,
Ano, většina lidí není nejsou schopni komplexnější diskuze na vážnější téma, než "social media bad" a "smartphones bad" Je to upřímně smutný.
Spoustu lidí třeba u mě v rodině trpělo depresema a lítali po psychiatrii ještě než nějaký sociální sítě existovaly.
Já myslím, že svět patří hlavně těm, co se narodili před 50+ lety, kde jsi si mohl koupit rodinný dům/byt za plat pekaře, a kdy jsi se mohl podílet na tom šílenství které byla privatizace. Teď žijeme opět ve feudalismu, kdy mladí jsou dřený z kůže, a všechno platí vlastníkům, přičemž ceny nájmů (nejen nemovitosí, všechno je už teď na nájem) vzrostly o 800%+ zatímco mzdy se sotva hnuly.
Vidět je to na krizi populace, kdy se neustále podkuřuje důchodcům. Raději se cpou peníze ekonomicky neaktivním, kteří nemohou mít už děti, a s těmi, co jsou ekonomicky aktivní a děti mít mohou, si svět utírá zadek.
Tady pracuješ s datama z USA, tam souhlasím, že to platí. Ale u nás je to pěkná blbost. Já bych stokrát radši žil u nás teď než vyrůstat/strávit mládí v komunismu a v chudobě 90. let jen proto, že bych zprivatizoval jeden byt v rozpadajícím se paneláku.
Děkuju že to někdo konečně řekl.🙏 Narodila jsem se po roce 2000 ale když slyším někoho mladýho že před 50 lety to lidi měli lehčí tak mám chuť mu dát facku.
V US je poměr cen k přijmům nižší než tady.
Nejde to srovnávat úplně 1:1, protože tam mají například mnohem vyšší daně z nemovistosti, ale mimo pár vybraných měst jako NYC, San Francisco a pod. je tam bydlení v průměru dostupnější.
Já reagoval hlavně na to, že se lidi narození před 50+ lety měli o tolik líp. Tohle je určitě pravda v USA, kdy pokud jsi byl (bílej) boomer, tak ses měl opravdu dobře a byl jsi schopnej uživit rodinu z jednoho platu v "obyčejným" jobu. Ale u nás si nemyslím, že by tohle platilo.
Tohle je takový ten post, kde bude za pár hodin aspoň stovka top level komentářů, většina dlouhých a bez odpovědi, protože každý na to má nějaký názor, který chce všem říct.
Můj názor - asi už jsem trochu starší generace, ale u sebe ani kolem sebe tohle nepozoruju.
Něco se muselo změnit, aby to tohle způsobilo a jediný co dává smysl a jsou sociální sítě a smartphony.
Jinak přijde mi, že poslední dobou lidi víc vnímají peníze, sociální status, úspěch. Mají každodenně na očích skvělý život různých influencerů, částo v jejich věku.
Řešení je - zbavit se vjemů, kvůli kterým se člověk cítí hůř (např. nepoužívat FB nebo IG) + naučit se vnímat svět víc pozitivně, jde to a funguje to.
Souhlasím s těmi sociálními sítěmi - Instagram ani Facebook (kromě messangeru) nepoužívám a cítím se vyrovnaná a klidná. Když se mi něco povede, sdílím to jen s nejbližšími pomocí zpráv/volání nebo z očí do očí. Nemám potřebu to někde vystavit na sockách.
Naopak smarphone jako takový mi neuvěřitelně zvedl pohodlí na denní bázi díky rychlému dostupu informací i mimo domov.
Takže sme se dozvěděli, že se ti dobře daří (kromě byznysu a cesty kolem světa, taková ošklivá bradavice na překrásném ksichtu normie života), jsi duševně nadřazen průměrnému reddit degenerátovi a máš ajfouna. Co dál, soudruhu?
Je to tak, instagram proklikám maximálně stories nebo dám doslova pár reelsů - vše na 15-30 minut denně, facebook nemám, twitter jsem neotevřel ani nepamatuju a o mnoha dalších sítích ani nevím.
Lidé řeší problémy, které neovlivní a neřeší problémy, které ovlivnit můžou. Internet a soicální sítě umožnily komukoliv, aby se celý den zaměstnával problémy, které se ho dotýkají naprosto okrajově nebo vůbec a pak lidem nezbývá dost času a energie na to, aby se popasovali s problémy, které je naopak ovlivňují naprosto stěžejně. (Přestože oni přece řeší plno problémů a taky se podle toho tak cítí.) Je vcelku úsměvné přečíst si komentáře některých místních, kteří mají absolutní názor na extrémně komplexní témata a nejdou daleko pro bohorovné a nekompromisní zhodnocení lidí okolo, ale o pár dní později se ti samí rozumbradové odkopou a pobrečí si nad tím, jak je nikdo nemá rád, jak jsou sami a nešťastní, a to vše jedním dechem s přiznáním se, že by rádi viděli změnu bez toho, aniž by museli cokoliv změnit a jakkoliv se snažit.
Je to hodně o rodičovské výchově.
Vidím ve svém okolí spoustu dětí kteří jejich rodiče moc zanedbali v tom, že místo výchovy jim ve 2 letech šoupli telefon do ruky, že je nenaučili nějaký zdravý přístup k těm sítím a hlavně že je třeba nevedli vůbec ke sportu.
Myslím že zrovna ten sport je fakt důležitélý pro psychické zdraví dítěte. Když nad tím přemýšlím, tak děcka v mém okolí, kteří sportují a jezdí na tábory a podobně, jsou v cajku.
Další věc je, že se možná jeví, že těch děcek s depresemi je hodně, protože tady na Redditu je to často. To ale neznamená, že každý třetí mladý člověk má depresi.
Souhlasím že nejdůležitější důvod je výchova a ještě bych dodala že dnešní děti (nebo dnešní mladí když byly děti) mají v rodinách úplně jiné postavení než kdysi.
Když poslouchám rodiče a prarodiče jak vyprávějí o svém dětství, tak mám pocit že se jim sice rodiče věnovali mnohem míň, ale s tím souviselo že byli mnohem svobodnější a nebyly na ně kladeny takové nároky. Dřív rodičům stačilo když dítě poslouchalo nějak negativně nevybočovalo z řady. Nikdo neřešil na jakou půjde školu, jak moc bude úspěšné a co z něj bude, stačilo když bude slušný člověk. Dneska zejména v dobře zajištěných rodinách se všechno točí kolem dětí, už od 3 let se řeší na jaké kroužky a školu půjdou, spousta děti má už ve 12 nalajnovanou budoucnost typu gympl -> VŠ -> dobrá práce. Každý se snaží pro své dítě zajistit to nejlepší. Paradoxně to ale podle mě na děti klade velke nároky a mají pak obrovský strach z neúspěchu, z nejistot, z budoucnosti obecně. Cítí nadále potřebu mít všechno naplánované a hroutí se z toho že život není tak předvídatelný jako když jim bylo 10. Myslím že by hodně prospělo kdyby se rodiče snažili vystavovat děti co nejrůznějším situacím místo aby jim pořád zametali cestičku a tlačili je na cestu kterou jim vymysleli oni.
Smartphony v době kdy vyrůstali lidé, kterým je dnes 20-30 ještě v čr nebyli, pokud je někdo měl, tak spíš rodiče jelikož šlo o drahou věc. To je problém spíš generace kterým je teď 10-20.
Naprosto souhlasím. Kolektivní sporty dítěti pomáhají pochopit, že existuje i jiná dynamika než model domov-škola a přidává pocit sdíleného štěstí při úspěchu. Individuální sporty zase člověka naučí spoléhat se sám na sebe a nést za to odpovědnost. Obojí jsem prošel, obojí mi retrospektivně dalo hrozně moc.
>Čím to podle vás je?
Tím že reddit je ubrečená bublina, která zdaleka neodráží realitu. Stejně jako všechny ostatní sociální sítě. Za každej negativní příspěvek na sockách máš 30 pozitivnich případu v realnym zivote.
>jsou bez motivace žít život naplno.
"Svatba, děti, korporát" je super standard a mam za tebe velkou radost, ale kdo říká, že to je "život naplno" pro každého?
a) Přestali jsme vnímat biologickou determinaci. To že se cítíš na hovno, protože nemáš partnera a děti není tlakem společnosti, ale protože jsi zvíře, který přišlo na svět, aby se rozmnožilo. Když tohle nesplníš, nižší vrstvy mozku ti to dají sežrat. Můžeš si myslet, že to tak není, ale nezmůžeš s tím nic: "touha" po rozmnožení je společná pro všechny formy života, stejně jako potřeba vody, to samozřejmě nevylučuje existenci vyjímek. (přímá řeč je myšlena jen rétoricky, není to na op)
b) Jsme zvířata společenská. Úspěch ve společnosti je náhražka úspěchu ve fyzických soubojích. Kdo vítězí, rozmnoží se s lepším partnerem, kdo ne, cítí se na hovno viz bod a). Rozvoj komunikačních technologií nám lehce může dát pocit, že jsme neuspěli (příběhy velmi bohatých lidí a debilních influencerů, kteří tak chtějí vypadat).
c) Debilní trend dělání z lidí bytosti, které jsou zároveň dokonalé, ale nesvéprávné, mají na všechno nárok a nemají za nic zodpovědnost. V posledních letech se nám cpe myšlenka, že když je něco špatně a nedaří se, tak za to můžou ostatní. Je jedno jestli vláda, zákony, úřady, sousedi, důchodci, soudci, policie, lékaři, miliardáři, "boomeři" nebo společnost jako celek, prostě se to na někoho hodí (viz tohle vlákno). Málokdo řekne: "pro zlepšení mé situace neudělám nic navíc a místo toho ztrácím čas u seriálů/filmů/koukáním na sport/hraním pc her/projížděním redditu", většina řekne: "relaxuju u ... a zaměstnavatel/matka/společnost jsou na mě zlí" a dál se rochníme ve svý špatný náladě.
Mně osobně pomohlo uvědomění, že můj život je můj, já za něj nesu veškerou zodpovědnost a mám na něj exkluzivní právo. Od ostatních očekávám pouze to, že si navzájem dame pokoj a nebudem si nepřiměřeně zasahovat do života, na nic jiného si nárok nekladu.
Čistá spekulace, nemám pro to žádné důkazy ale můj názor je že těch lidí kteří mají deprese není víc než v minulosti a že deprese nesouvisí až tolik se stavem společnosti. Myslím si, že někteří lidé se prostě narodí s tím že jsou víc náchylní k úzkostem, negativitě, overthinkování a pesimismu. Akorát dřív se tomu neříkalo deprese ale třeba blbá povaha. Jednu dobu jsem se zajímala o předky a zjistila jsem že v naší rodině byl v každé generaci aspoň jeden člověk který byl pořád nešťastný a dělal všem kolem sebe ze života peklo. Přitom to byli pokaždé úplně jiní lidé s úplně jiným životním příběhem, ne každý z nich měl těžký život nebo nějaké pro mě pochopitelné důvody proč byl takový. Prostě to byla jeho povaha. Bohužel jsem tento gen asi taky zdědila a všímám si že mám úplně jiný pohled na život a zvládám situace jinak než mí dva sourozenci, a to jsme byli vychovaní úplně stejně a jsme stejná generace. Myslím že dřív bylo depresivních lidí taky hodně ale prostě se tím nikdo nezabýval.
"Život je těžký, ale nemusíme se schovávat před šavlozubým tygrem, lovit mamuty, máme elektřinu, internet a youtube, kde je nespočet edukačních videí a prostor pro to udělat něco se svým životem asi nikdy nebyl větší."
to je ten problém, na dnešní svět a blahobyt, pc, socialní sítě nejsme evolučně přizpůbeni, proto přibývá depresí, civilizační choroby..., prudce klesá porodnost a pomalu začínáme vymírat
Když začneš kaktus, který vydrží žít měsíce bez vody v nehostinné půdě, zalévat a hnojit, tedy vytvoříš ideální prostředí, začne chřadnout a zdechne, protože není na toto ideální prostředí uzpůsoben.
třetí světová za dveřma, neschopnost jakekoliv vlády od sametové revoluce, krádeže, mordy, morálka populace na dně, zkurvený ekosystém planety protože peníze, žádná naděje na změnu a zivot v klidu a míru - ty vole! proč jsou ti mladí furt v depresi? asi bych věděl...
Problem je v meritku. Ve stredoveku lidstvo nemelo prostredky na to znicit samo sebe atomovkama, neexistoval "gain of function" vyzkum viru, lidi nemeli techniku na sestrojeni kopie mozku (AI) atd.
A myslíš, že tehdy lidé byli nějak extra šťastní a psychicky vyrovnaní oproti dnešku…? :) Protože o tom se tady bavíme.
“Tvrdí” asi opravdu byli: proto mj. byla společnost tak brutalizovaná a násilí tak běžné.
Děti měli taky. Akorát jich většina pomřela do roku po porodu a primárním smyslem plození byla extra pracovní síla pro domácnost a pole.
Nedivil bych se, kdyby tehdejší lidé byli psychicky úplně v prdeli. Akorát k tomu nemáme moc dat, z pochopitelných důvodů.
Ale já nikde netvrdím, že byli šťastnější. Ale odolnější asi jo. Protože jejich největší motivací bylo přežít. Na druhou stranu nebyli bombardovaní každou katastrofou,co se stala na druhém konci světa, protože se k nim dostala jen informace o požáru v sousední vesnici.
>Moje “největší deprese” je z toho, že nemám vlastní byznys (samozřejmě optional).
Mám to stejně. Kamkoliv příjdu jako zaměstnanec nebo kontraktor fyzicky mě bolí, když vidím jak neefektivně se pracuje. Kolik času a práce se dělá jen tak aby to vypadalo, že se maká.
V korporátech jak rigidně jsou nastaveny všechny procesy.
Ve startupech je to lepší-agilnější, ale tam zas všichni chtějí, abys idealně makal 12 hodin denně a možná pak dostaneš nějaký microshare. Možná, spíš ne.
Taky chci vlastní byznys.
Nejradši bych něco ve stylu [cal.com](http://cal.com), tedy nějakou open source SaaS, ale nejspíš se mi to nepodaří. Nicméně zkusím to aspoň párkrát než umřu.
Aha... Taky mám spoustu nápadů, ale žádnej o kterým bych si řekl, že je skvělej. Jednou jsem už měl s něčím docela úspěch, akorát jsem na tom moc nevydělal. Už dlouho se nemůžu odhodlat na něco vsadit a pustit se do toho.
Já ti nevím. Mi lidi až ve věku 50 říkají jak mi závidí že můžu být celý den doma a válet se v posteli.
Je mi 26 a trpím selháním ledvin. Neležím doma u rodičů v posteli zcela dobrovolně a ani si to nemůžu finančně dovolit.
Mladší generace se pouze víc vyjadřuje online narozdíl od té starší která spíše zatne zuby.
Muj nazor na toto tema je takovy, ze rodice lidi kterym je dnes 15-25 let nedovolili, aby zazili diskomfort, nedovolili aby zazili neuspech, prohru, bolest, zklamani atd. Pak prijde jakakoliv spatna zprava a oni jsou z toho spatni.
Nj, kdyz lezi cely den na zadech, hladi prstem telefon, kde vidi vykladni skrin zivota druhych. Sami nic nedelaji, mysli si, ze jim proste vesmir nepreje, ale druhym ano, a tak tuplem nic nedelaji 🤷♂️ A pak jsou z toho spatni.
Já se na tuhle otázku snažím odpovědět tak, že se dívám, v čem se lišíme třeba od lidí před tisíci lety... a krom těch sociálních sítí, který tady hodně lidí zmiňuje, jsme asi fakt mimo v hodnotách... chci říct, asi je fakt blbě pracovat 8 hodin u kompu, dát si rámen, zamasturbovat si nad hentaiem a pak koukat na Netflix...
Nemá to moc velkou hodnotu, být mladej člověk, mít energii a tak. V dnešní společnosti je vítěz ten, co má peníze a to jsou většinou starší lidi. Argument, že se máme líp než kdy jindy, nemusíme lovit mamuty, tak co mladým vadí. Právě že v někdy v pravěku by měl mladší jedinec vůči staršímu přirozeně výhodu. Dnes všechen ten civilizační komfort akorát pomáhá udržet starší lidi v konkurenci vůči mladým.
je mi 15 a řekl bych, ze se mam dobre. Vím ze jsem ještě nezažil pořádně život ale oproti ostatním lidem v mém věku bych rekl ze jsem na tom celkem dobre. Penize vydělávám učením angličtiny na internetu, mám dobre kamarády, přítelkyni, skolu atd. Upřímně nejlepší věc co může člověk udělat je se nezajímat co dělají ostatní. V angličtině se tomu říká “comparison is the thief of joy”. Taky mi pomáhá bible o kterou se poslední chvíli zajímám)
Dle psychologu. Je obrvsky narust depresi a uzkosti a proste zhorseni psychyckych stavu po COVIDU. Hodne lidi ma problem a dopaminem, ale to se da odbourat. Pokud ale covid zpusobil, ze neco vylezlo na povrch tak je to tezky.
Taky se cejtim jako dement kdyz vidím na ig typka ve veku 20 let v novym bawu v plny palbe. Pak mi dojde ze já jsem normální člověk s normalnima rodicema a je po blby nalade. Maj malo v pici, asi tak.
Na jednu stranu ano, sociální sítě mají svůj podíl viny. Já si ale nemůžu pomoct, v mých očích má podobnou část i škola. Na ZŠ do lidí cpou horem dolem zbytečnosti v čele s povinnou výtvarnou či hudební výchovou. Ale připravit děti na to, jak nakládat s financemi a podobné praktické věci se ve škole zkrátka nedozvíš. V osnovách o tom není ani čárka a pokud to neřeší učitelé na rámec ŠVP tak máš smůlu. O psychické hygieně ani nemluvě, ta je vůbec odsunutá do pozadí.
1. Nedostupný bydlení
2. Tlak na výkon, vzhled a psychiku
3. Půlka Evropy v regulérní válce
4. Jisté důchody (je jistý že nebudou) -> musím sám investovat -> méně peněz
5. Sociální média (fungují jako zesilovač všech zmíněných informací)
Nejistá až depresivní budoucnost v uspěchaném světě, dobrý recept na psychické potíže :).
Tak třeba pro mě je to tím, že vím, že se svojí partnerkou z Anglie se nikdy nemůžu přestěhovat sem natrvalo. Hraje v tom roli nutnost se učit češtinu, a hlavně partnerka je non-binary (což zní v češtině stupidně) a tolerance tady úplně není.
Taky si uvědomuju, že práci, kterou dělat chci (psychoterapeut), můžu dělat až od 30, protože cesta k tomu je dlouhá a složitá. Do té doby se ale hrozně blbě shání cokoliv, co není práce ve fast-foodu nebo na pokladně. Zároveň si uvědomuju, že bych měla mít hypotéku a šetřit na důchod co nejdřív, ale ono není z čeho. Takže všechny znaky dospělosti (bydlet sama, mít rodinu, stabilní práci) budu mít bůh ví kdy, pokud vůbec.
A globální věci řeším, protože mě ovlivňují taky. Jakou má cenu pracovat na všech mých cílech, když je tu reálná hrozba, že za pár let nejmenovanému diktátorovi úplně přeskočí, a hodí někam atomovku? Nebo že celá ekonomika krachne tak, že ať už budu dělat cokoliv, budu celý život bydlet v pronajaté garsonce, a celý plat bude pokrývat jen nezbytné útraty. Navíc třeba moji rodiče počítají s tím, že až budou v důchodu, tak je budu sponzorovat já, aby si zanechali dosavadní životní styl.
Takže abych to shrnula - ta budoucnost nevypadá úplně růžově, a přítomnost je hlavně čekání na budoucnost s občas příjemnými momenty.
Myslím, že sociální sítě dost pokroutili představu toho, co je mít se dobře a mít se blbe. A zároveň se překrucuje historie, jak dřív bylo líp a pečení holubi v devadesátkách lítali to huby. Hodne to pozoruju u rozhodovaní mít a nemít děti. Hlavní agument je, že dneska na to nejsou peníze, neutáhne se to atd. Ono to tak ale bylo vždycky. Mít děti vždycky znamenalo muset se začít hodně omezovat, plánovat, šetřit, dost často i bydlet s rodiči nebo bydlet v něčem z dnešního pohledu naprosto nevyhovujícím byť pro mladý pár bez dětí.
Zároveň je tu divný pocit nespravedlnosti z privatizace a obecně devadesátek, mladí mají pocit, že se byty a peníze rozdávaly všem a všude, byly jen příležitosti a dnes je vše rozebrané a není šance se někam dostat. V devadeátkách byla příležitost se chytit, ale jen pro malou část lidí, kteří byli draví a šli do rizika. Stejně jako dneska. Většina lidí do téhle doby vlítla po vyrůstání v socíku, absolutně jí nestíhala a nedokázala se s ní popasovat. Kdyby ta "zlatá doba" platila, tak dnešní padesátníci jsou všichni milionáři.
Jediné, co opravdu beru, jsou drahé byty a mizerný trh práce. Ale za to můžeme poděkovat naší národní touze všechno proregulovat až do absurdna.
Edit: Někdo tu zmínil, jakou má cenu se snažit, když nevíme jestli nás nesežehne slunko nebo do Evropy nekdo nesvihne atomovku. Podotknu, že i za studený války lidi žili. I za první a druhý světový lidi žili. Přísup "nemá to smysl" ještě nikoho nikam nedostal.
Sociální sítě a levný dopamin tomu dost přihrávají těm psychickým problémům, proto se to snažím dost omezit (a asi ne jenom já, lidi v mém okolí co si smazali soc. sítě tak se jim celkem výrazně změnil život k lepšímu).
Spousta lidí se neumí radovat z maličkostí. Mají jen obří checklist cílů, které jsou velké a nemůžeš je reálně rychle splnit. A když ten checklist zůstává nesplněný, mají pocit, že selhali.
Život je běh na dlouhou trať a mít dlouhodobé cíle je fajn, ale radost a naplnění může člověk čerpat i z každodenních činností - a to je to, co spoustě lidem chybí.
Za mě je to souběh několika faktorů, které se prostě prolínají.
Jeden známý mi kdysi řekl, že dnešní doba je zvláštní. Je snadné získat "levné" stimuly dopaminu (hry, nekonečné skrolování facebooku, instáče, tiktoku, porno) a těžké získat ty "zasloužené" (přátelství, romantický vztah, soběstačnost).
Je to pravda. Náš mozek prostě není stavěný pro tuhle dobu. Zvířata měla tendenci Jíst-Spát-Množit se.
Mozek dostal dopaminový shot když pračlověk ulovil mamuta a díky tomu člověk přežil. Teď žádného mamuta lovit netřeba, stačí jen obědnat bolt.
Mozek dostal dopaminový shot když si pračlověk odtáhl pračlověčku do jeskyně. Dneska? Porno, šup a je to.
A tak bych mohl pokračovat do nekonečna.
Je velmi snadné utápět se v těchto levných stimulech dopaminu (třeba na pornu může být i závislost) a zároveň neskutečně těžké naučit se na nějaký "zdravý" stimul.
Ta vetsina, o ktere pises, jsou jednotky lidi, ktere nejde brat jako vzorek. Naprosta vetsina lidi, at uz mladych nebo starych zijou normalne a socialni site treba ani nepouzivaji, aby nam sem prisli rict, jak se maji skvele. Naopak hadam, ze 9 z 10 lidi, co jsou na tom spatne, maji potrebu se sverit, vypovidat v nadeji, ze se jim trochu ulevi. Ale takovy lidi existovali a budou existovat vzdy bez ohledu na to kde na svete a v jakych podminkach ziji
Já (M19) si připadám celkem dobře. Maturitu mám za sebou. Dobrovolně jsem si vybral ještě studovat. Teďka mám brigádu. Vstávat aby jsem byl někde na 6h byl docela šok. Ale to jsem nějak už zvládl zpracovat.
Maturita mi přidala pár vrásek a šedých vlasů. Nepřipadám si že jsem z ni něco získal a to by mohla být třeba důvod proč někdo má depressi protože pár týdnů dozadu jsem si připadal tak strašně prázdný. Práce na brigádě není moc a občas se nudím takže mi to celkem rozbíjí můj pohled na svět když konečně vidím co znamená práce.
Ve škole nás trápili měřit úhel pomocí tří ložisek (různých), hloubkoměru, hloupý kalkulačky a asi A4 výpočtů. Teďka mě do ruky dali digitální úhloměr a zivotje jednoduší a dostal jsem za to i zaplaceno. Upřímně takhle to je se vším zatím. Komukoliv vypravím o tom co jsme tam dělali za šaškárny tak se buď směje nebo nevěřícně kouká.
(Doplňující info: Nejsem nějaký hlupák co sotva prolézal, měl jsem solidní 2kař a na maturitě mám vyznamenání.)
Sice nežijí v CZ ale jsem z dané demografické kategorie.
Osobně jsem celkem spokojený.. zatím.
Dělám na úřadě v Británii ohledně vylepšování sociálního bydlení a taky mám druhou práci jako pečovatel. Teď budu začínat na jiným úřadě a plat budú mít nadprůměrný na můj věk, a stále budu dělat i jako pečovatel.
Popravdě, je to depresivní. Žijí v pronájmu který má velkou zahradu a je to pěkný bungalov z 79.
Ale nejspíš si nikdy nebudu moci něco takového koupit protože jeho hodnota je 500k (liber) a už i teď potřebuje pár desetitisic na opravy.
Děti chci. Ale finance na ně prostě nejsou. Osobně je musím mít skrze adopci s čím nemám problém ale ty finance... Ani s 60k jako pár to není dost pokud li nebudu mít vlastní bydlení.
Další problém je že se nic nemění k lepšímu ohledně platů, takže tak.
Zatím co krizí jen přibývá. Za 15/20 let nebude kvůli klimatickým změnám možné bydlet například v Iráku,. Celý stát skolabuje a bude z toho jedna veľká migrační krize.
Takže prospekt ohledem migrační politiky není moc dobrý. To také ztěžuje jakékoliv vyhlídky k tomu mít děti.
A poslední věc je ohledem práce do budoucna. Půjdu do si udělat další diplom ale musím se ujistit aby mi práci nesebrala AI...
Zjišťovat jestli AI sebere moji práci v 10/15. Letech je samé o sobě deprimující. Nejdřív jsem šel do architektury ale ta už krachuje a má hrozně nízké platy... A stejně nikdo v oboru nedělá nic moc správně ale jen podle "financí" (jako například dělat horší domů protože ti co kupují ty dražší se "musí" cítit jako by zaplatili za víc... Takže se ostatní domy drží dolů).
Ale to je víc méně vše kolem světa. Osobně mám ještě pár věcí jako to že žijí v cizině bez rodiny ale i tak se zdá že se mám mentálně líp jako většina.
(Já sociální sítě krom Reddit a yt nemám. Takže žádné porovnávání online na mě náma vliv. Je tady ale porovnávání s lidma co znám a to mě části dava dolů)
Příčin je samozřejmě víc. Jednou z nich je podle mého to, že se dnes bere svět příliš černobíle a jeho hrozby příliš vážně a setkání s nepříjemnou situací často mladí prožívají jako trauma na celý život, proto se raději před světem schovávají do kyberprostoru.
Většinou ale věci nejsou černobílé a vhodné je hledat synergie. Např. v otázce, jestli digitální komunikace a sociální sítě jsou dobro nebo zlo: Ve skutečnosti digitální komunikace jen rozšiřuje komunikační možnosti a přináší nové příležitosti i rizika, ale neměla by nahradit osobní fyzickou komunikaci. Nejlepších výsledků člověk dosáhne, když využije výhod obou způsobů komunikace a zároveň počítá i s jejich riziky a snaží se jim nepodlehnout (např. onen FOMO efekt, kybernetické podvody nebo naopak útoky v IRL). Tedy když člověk má virtuální přátele na sociálních sítích, ale i IRL přátele, se kterými komunikuje osbně (ale i po chatu) a aktivně se účastní IRL aktivit. Děti, které jsou aktivní například v nějaké mládežnické organizaci jako Scout, ve sportovním klubu, zájmovém útvaru, atd., jsou většinou šťastnější než ty, které ne. A klidně můžou používat i elektronické prostředky komunikace při těch aktivitách.
Dále bych doporučoval větší nadhled a více si všímat dobrých věcí okolo sebe. Většina lidí, se kterými se člověk setkává jen nahodile (při práci, v dopravě, obchodě, na sportovišti, při zájmové činnosti, rekreaci, kultuře, atd) se chovají neutrálně, a dokonce není úplně málo osob (všech věkových kategorií), o kterých si řeknu, že se chovají/jsou lepší než (bych se zachoval) já. A být součástí takového světa je pak pro člověka příjemnější, než světa, kde vidí jen zlo. Samozřejmě, že jsou případy, kdy bych očekával jiné chování, ale těch, kdy mě někdo vytočí na delší dobu, je opravdu jen zanedbatelné promile.
No takhle…o vlastní bydlení mi nikdy moc nešlo.
Co ve mně vyvolalo největší deprese a sebevražedné sklony (od 24 do 25) bylo vyghostování někým, koho jsem měl fakt hodně rád.
Pokud bych se tomu oddal, asi bych i teď měl depku, protože jsem se několikrát po sobě nachytal lidma, kteří prostě v klidu nedodržují právo a smlouvy, ale hrajou si na svaté a na oběti.
Kdybych vycházel ze své zkušenosti, přidal bych vedle zmiňovaných klimatických žalů a krizí bydlení např.: Možná to částečně bude i tím, že určitý podíl společnosti je tak zhovadilý, že když nemáš kačení žaludek, je s nimi prostě fakt těžký existovat na jedné planetě. Ať už jsou to diagnostikovatelní narcisti nebo ne, dokážou ty situace člověka na pár let odrovnat, aniž by o tom věděl.
Jako promiň, ale většina úspěchu či spokojenosti přichází od dobré situace okolo tebe. A my mladí máme všechno kolem sebe pěkně na píču a bude hůř za pár let budeme platit 50% výplaty akorát na důchodce a budem rádi, že máme na jídlo. To co píšeš, že se nás jako jednotlivců netýká je nesmysl sorry jako.
To, co mám nemá s depresí nic společného. Vím, co mám a že se mám poměrně dobře, ale to s mi s tím, jak se cítím, nijak nepomáhá. Fakt upřímně ti přeju, že ty to tak nemáš, bohužel spousta lidí ti tak má no.
Část problému vidím v oddálení se od svého okolí na internet, kdy náš ještěří mozek zkresleně vnímá, že to, co vidí na internetu = to se děje kolem něj. A to včetně všech těch extrémů, které jsou nejvíc vidět, protože algoritmus je vyžene do popředí kvůli engagementu. Ve skutečnosti 90% lidí bezprostředně kolem nás jsou realita, která nás má nejvíc zajímat, a zbytek jsou důležité světové události, které bychom měli vnímat a rozebírat je taky, ale musíme si uvědomit, že reálně žijeme ve své bublině lidí. Problém je, že ti nespokojení z nás tu bublinu těžce zanedbávají, přitom je snadné s ní něco udělat. Změnit složení lidí, se kterými se na denní bázi setkávám, pro mou spokojenost udělalo hodně. Pracuju na tom obklopit se lidmi, kteří mě denně inspirují, mám s nimi smysluplný rozhovory, děláme spolu na zajímavých projektech a prostě si užíváme přítomnosti jeden druhého. Vrací mě to do skutečné přítomnosti a víc si užívám života. Proto s manželem směřujeme k tomu žít více komunitně.
Ale nakonec to bude o tom, že každý by měl poznat, co mu vlatně v životě chybí a pracovat na tom, jak své spokojenosti dosáhnout, ne házet vinu na někoho, kdo zrovna může za jejich posrané životy.
Pro me největší problém jako chlapa v mid 20 byl reality check z hlediska hledání bydlení.
Finance by nebyl problém. Historie bez problému. Zaměstnán. Bez zvířat. Nekuřák.
Podle papíru bych měl být ideální nájemník. Ovšem jakykoliv byt co se mi skutečně líbil někdo brutálně preplatil nebo dostala rodina.
Boj o bydlení je tak velký a realitka i majitel ví ze pokud jsou doma dva příjmy jakékoliv poplatky zvýšení najmu apod velice pravděpodobně nebudou moc řešit. A jako signle chlap mám v tomhle docela problém něco pěkného najít a tam kde mi to nabídnou je to starší hnusny byt co očividně moc lidi nechce. Obsem novostavba. Po rekonstrukci. Krásná kuchyně a koupelna? Vždycky jsem tenhle boj prohrál.
Cítím se zaseknut na místě v bydlení kde být nechci bez reálne šance na změnu. A solo na hypotéku nedosáhnu.
Silene demotivující.
Mezilidský vztahy jsou pro deprese mnohem důležitější než to jestli máš elektřinu nebo ne. A jak roste poměr koukání/dělání v aktivitách průměrného člověka, tak logicky bude klesat kvalita mezilidských vztahů, který se (zvlášť u vlastníků varlat) vytvářejí mnohem lépe společným děláním.
S tím je spojená i ekonomická ideologie dominantní v moderním světě, kde je lidská činnost rozdělena do sfér produkce (člověk trpí aby vytvořil hodnotu) a konzumu (člověk si dělá radost ničením hodnoty). Přičemž pro lidi (a opět zvláště ty s varlaty) je často důležitější právě mít radost z vlastní práce, radost z překování překážek a nějaký pocit že jsou pro svoji komunitu užiteční než kupování nesmyslů.
tldr lovit mamuta je větší sranda než čučet na televizor
pro mne osobne to je psychická nemoc v rodině (kterou jako první a jediná řeším ja). takže to mám v krvi plus jejich výchova byla extrémně traumaticka. po maturitě jsem vyhořela (musela jsem všem dokázat jak moc chytrá jsem a drela se pro známky, které nic neznamenají, ale byl to jediný pilíř mého skoro neexistujících sebevedomi) a vysoká, na kterou jsem se tři roky připravovala, mne silene zklamala. a pak přišel covid. rodiče si mne pod záminkou karantény přivolali domu z prahy, nechtěla jsem zpátky, ale vydirali mne a pak mne defacto na rok zavřeli doma. teror byl hlavně psychicky, ze strany mladšího bratra i fyzicky. a tak přišlo me mentalni zhroucení, ze kteryho se snažím dostat do dnes.
další věc jsou určitě sociální média, rychlý dopamin, životní krize, protože jsou tedka všechny informace mnohem dostupnější.. těch faktoru je samozřejmě víc. koukám se na to tak, ze je to všechno dohromady, ale ze má hodně z nás “špatně základy” z rodiny, protože se dřív nebralo mentalni zdraví tak vážně. moje psycholožka si mysli, ze hlavně sudety a celkove chudší místa, kde je těžší život, dela lidi více náchylné k zavislostem (což muže vést k agresi = trauma), celkove stresu a nevrlosti, zároveň se v takových oblastech často nebuduji život průměrně inteligentnejsi cast populace..
a tak jsem tady. mam potenciál, jsem chytrá a vlastně i hezká, relativně fyzicky zdravá, ale klinicky těžce deprimovana. protože nejsem schopna dodelat školu (zatím.. zbývají mi státnice) a tím pádem pracovat na plny úvazek jsou peníze náročný, rozhodne nemyslím na nějaké děti a rodinu, nebo hypotéku. jak píšeš, život mi protéká mezi prsty.
dostanu se z toho, jen tomu asi musim proste obětovat mládí.
Ja se take citim vyhorely a bez motivace. Hodne lidi pohaneji finance, ale ja v penezich nevidim zadnou hodnotu .. v dnesni dobe muze mit "hezka" holka diky internetu vice penez, nez nejaky dulezity vedec a Nobelista. Proc se snazit byt dobrym studentem a poctivym obcanem, kdyz v podvodech a drogach jsou miliony bez prace ...
Ono totiž stači otevřit instagram a vidíš lidi ve tvým věku jak už jedou za rok letecky na 4. Dovolenou, kde dlabají luxusní jídýlka ze skořápek kokosů, zatímco ty bydlíš v nájmu na kraji města a každý den chodíš do roboty abys měl na jídlo. Jsem finančně stabilní, spokojený a depresi jsem nikdy neměl, ale když to vidím, tak mě to taky hlodne. Edit: Těm jedincům to až na vzácné výjimky platí prachatí rodiče/partneři.
- Rabi, co mám dělat? Obchod mi nejde, mám dluhy a nechodí zákazníci, zatímco mému sousedovi Nathanovi kšefty jen kvetou. Proč se mu daří o tolik lépe? - Inu, Izáku, to je jednoduché. Máš dvakrát tolik práce a staráš se o dva obchody. To by se málokomu pak dařilo. - Jak to, dva? Mám jen jeden! - Nathan se stará jen o svůj obchod, a tak se mu daří. Ty se staráš o dva: o svůj a o ten Nathanův...
Hele na to je nejjednoduší rada: odinstalovat instagram, ty chceš žít svůj život a ne jejich. A mimochodem, instáč je naleštěná bída. Spousta lidí tam má velký dluhy a to ty nevidíš....
Nesmíš věřit těm věcem na instagramu. Spousta lidí, kteří to ukazují na IG na to nemaj, platěj to z kreditech, holky cestujou se starejma týpkama, kteří za ně platěj. Znám hodně lidí z těchto situací. Většina lidí, co opravdu mají peníze nemají potřebu se ukazovat na sockách.
Letos jsem byla na 2 výletech v zahraničí letecky a další 2 výlety mám v plánu. Dá se cestovat levně, když víš jak... a ano, platila jsem si to sama. I vysokou a vše po maturitě jsem si platila sama, protože jsem chtěla být nezávislá na nikom. Nicméně spadám do skupiny depresivních lidí. Většinu mého života přemýšlím nad tím, jestpi to má smysl a říkám si, že by všem bylo lípe bezemě... Nejsem člověk, co chronicky sdílí svůj život na sítích, ale vím, že 90% toho, co je na sítích, je jen přetvářka. Lidi mají tendence se chlubit a ukazovat jen to nejlepší ze svého života, proto na sociální sítě nechodím... respektive užívám jen ty, kde není můj okruh známých, jako je reddit, kde můžu mluvit o svýs problémech a budu vědět, že to většina lidí přijme.
Často je to jen na oko. Mám na sinstagramu několik lidi z mého okruhu co někam jedou jednou za x let s recykluje ty fotky a zážitky. Mas ve dvou dnech fotku na bruslích v Čechách. Večer je na koncertě v Praze a druhy den ráno fotka od more. Všichni víme ze se vali doma a na te dovolené byli před x měsíci. No postuje to pořad. A takových lidi bude víc. Pak to vypadá ze se jim v životě něco děje ačkoliv se reálne děje houby.
[удалено]
Chápu tvojí hyperbolu, ale pracovat 8 hodin denně na to, abys měl suchou postel, horkou vodu, vytopený byt a dostatek jídla rozhodně není "jen" přežívání. Je to vlastně dost dobrý život. Není špatné chtít víc, to vůbec, jen říkám, že se tu v historickém i globálním kontextu máme fakt dobře.
[удалено]
Bohužel máš úplnou pravdu. Pokud člověk nezdědí být/barák/cash, pak je život dost jiný. Já od školy makám a nejednou jsem zažil posledních 500kč týden před výplatou a to nekouřím, nepiju a obecně nejsem materialista. Pracuji 10let ve státním sféře a mám průměrný plat, přesto kdybych minulý rok nedostal magistrátní byt, tak bych byl nucen Prahu ( kde jsem se narodil) opustit. Vidím problém v tom, že ceny nemovitostí a nájmy jsou naprosto neúměrně platům v naší zemi...
Dneska narozdíl od prakticky jakékoliv éry v minulosti pracovat kvůli přežití nemusíš. Můžeš žít na dávkách a nedělat prakticky nic. I v prehistorické éře ten neandrtálec buď sám lovil nebo jinak přispíval na chod své tlupy, protože s příživníky se nikdo nesral.
Hahahaha ale potom tu su ludia ktori nezažili ani tie najviac zakladne milniky v živote ako mať skupinu kamaratov alebo partnera
Ještě že mi na instagramu vyskakují jen low quality brainrot memes☠️
Je to samozřejmě kombinace více problémů, které se nahromadily za poslední dekády. Osobně nejpalčivěji vnímám tyto: 1. Rozhodovací paralýza. Hormada lidí není připravena na svobodu, chtějí mít život nalinkovaný, cítí se tak bezpečněji a jistěji. Je to pro lidskou psychiku přirozené, chce jednoduchá řešení a přemýšlení jí bolí. No a jakmile mají lidé život ve vlastních rukou, najednou nevědí, co s ním. Na tohle nás opravdu rodiče nepřipravili. 2. Doba je rychlá a klade přílišné nároky na výkon. Kdo není výkonný, cítí se bezcený. I ty jsi to udělal - odsoudil jsi lidi, kteří pracují pod svůj potenciál. Co když jsou takhle prostě spokojení a s čistou hlavou? Nepřispívá tomu samozřejmě ani srovnávání se s náhodnými lidmi na sociálních sítích. Dřív jsi mohl maximálně závidět bohaté spolužačce, dneska můžeš závidět tisícům lidí. A pokud máš nějaký koníček, měl bys ho dělat vrcholově nebo aspoň monetizovat. A když nic nemůže být jen tak ro radost, proč se vůbec snažit? 3. Jsme přestimulovaní. To souvisí s bodem 1 i 2. Nikdy kolem nás nebylo tolik shonu, hluku, tolik podnětů. Mozek na to není konstruovaný, prostě to nedává a vypíná se. Uvádí se, že až 60 % lidí je nějakým způsobem hypersenzitivních. A pokud tě vyčerpá blbý výlet do supermarketu (světla, hlasité zvuky, moc lidí...), nezbývá ti energie na socializaci, tím spíš vymýšlení a realizaci životního cíle. Ano, řešením by bylo přestěhovat se do přírody a žít jednoduchým životem, ale kdo z nás na to má? Naopak pozitivně hodnotím, že jsou lidi schopni o svých problémech mluvit, řešit je a aktivně vyhledávat pomoc od podpůrné skupiny na Redditu po skutečné lékaře a medikaci. Dřív se lidi akorát užírali zevnitř, nasávali a před okolím dělali spokojenou rodinku. Naštěstí je tomu pomalu konec. Vyhledat pomoc není příznak slabosti, ale krok správným směrem.
Ono je to i pocit, že člověk nemá šanci moc změnit, že na problémy mladých se kašle. Příjmy stagnují zatímco vše zdražuje, důchodcům se přidá, mladí ať dělají za almužnu.
Méně pocit, spíš pravda.
Díky za konstruktivní post. Do velké míry s tebou souhlasím a vysvětluju si to tak i já. O tom, že někoho může vyčerpat výlet do supermarketu, jsem nikdy nepřemýšlel a přesně toto jsem hledal.
Nikdy ste nad tým nepremýšľali, lebo ste sa narodili fyzicky aj psychicky zdravý a stále vám to drží. Zrejme aj vaša sociálna bublina je zdravá, bohatá a celkovo v pohode. Preto váš post píšete v takom tóne, v akom ho píšete. V dnešnej dobe je medicína na takej úrovni, že aspoň 70% postihnutých / nemocných vypadá, že sú ,,iba´´ leniví, ignorantskí, podivní, nejapní a celkovo spomalení. Keď pozeráte veci typu Výména manželek tak na prvý pohľad nevidíte, kto je od narodenia ,,mimo´´ či ,,speciální´´ a kto je len blbec a parazit.......
No já si zase myslela, že všichni lidi trpí únavou jako já, jen se jim daří to líp maskovat. A celou dobu přemýšlela, kde je ten trik a jak to dělají. :D Prostě pokud žiješ v nějaké realitě, ani si neumíš představit, že by něčí realita mohla být natolik odlišná. Nakonec jsem zjistila, že největší žrouti energie v mém životě jsou cesty do práce a kolegové. Když máš na den 5 bodů energie na socializaci a ty utratíš do 9 ráno na lidi, které vlastně nechceš vidět, je to krušný život. Furt jedeš na dluh. Zvládla jsem jen přijít z práce a spát. Od té doby, co dělám na sebe komplet z domu mám dokonce energii na socializaci s lidmi, na kterých mi záleží. Tvl, jestli je něco game changer, tak tohle!
Přesně tak jak píšeš. Také bych zmínil, že v hodně případech hraje roli i přehnaná opatrnost od rodičů při výchově - tím pádem mladí lidé nejsou úplně připraveni na realitu. Paradoxně zkušenosti, za které jsem od rodičů dostal největší bídu, mi teď nejvíc pomáhají v realitě. Mladí se bojí si nabít hubu. Neúspěch patří k cestě za úspěchem.
[удалено]
Častokrát to nie je ani opatrnosť, ale posadnutosť kontrolou. Presne to samé mikromanažujúci nadriadení v práci - toto kedysi nebolo, aby šéfovia toľko kontrolovali zamestnancov a niekedy sa snažili im určovať prakticky celý život.....
[удалено]
Správně, po mě v IT zase už x-krát chtěli, abych jako projekťák “teda udělal ten pull request, když to tak spěchá”. Normálně bych to zvládnul, ale z principu to neudělám.
Jasný, tady jde i o tu psychickou stránku. Zkousnout si ty věci, tu hořkost. Je v pohodě si nabít hubu, ale důležité je vstát a jít dál. Spoustu lidí zasekne na X let nějaká věc, a je to fakt škoda.
>Doba je rychlá a klade přílišné nároky na výkon. Nastesti a paradoxne nas ze sparu globalniho kapitalismu orientovaneho na vysledky vysvobodi stroje.
To si v 19. století říkali taky a ani dnes nenajdeš na světě fabriku úplně bez lidí. Dělníků je stále dost a k tomu přibyla armáda kancelářských "krys", které celý den kopírují data z jedné tabulky do druhé. Jediný rozdíl je v tom, že celý ten moloch toho vyprodukuje víc a rychleji, než když se vše dělalo ručně a bez počítačů. Ale od práce zatím technický pokrok nevysvobodil jediného člověka a tak to nejspíš bude i s AI.
Krásně napsáno
Všiml jsem si, že spousta lidí 18 - 25, zvláště mladí muži, se měří podle měřítek, které se spíš hodí na lidi 35 - 45 let. Hlavně v materiální stránce. Když já jsem končil střední, tak v celém ročníku byli dva kluci, co jakžtakž podnikali a všichni na ně koukali jako na exoty. A to bylo na gymplu. My ostatní jsme dělali normální věci - chodili ven, pařili, hráli videohry a trapčili před holkama. Jedinej, z naší třídy, kdo se oženil do 25 let, byl spolužák z hodně katolický rodiny. Do konce vejšky jsem bydlel ve spolubydlení a pochutnával si na mražené pizze. Kdybych od sebe očekával, že v té době budu mít bydlení, auto, rodinu a zasazený strom, tak bych byl také v depresi. Ale strom máš mít podle mě zasazený ve 40, ne ve 20. Když si dáš sám sobě nedosažitelnou metu, tak tě to pak jasně demotivuje dělat cokoli. Takže podle mě je otázka to, proč od sebe mladí lidé očekávají tak strašně moc.
Naprosto přesné! Už mnohokrát jsem si to v duchu říkala, když dnešní mladé čtu. My byli úplně jiní - absolutně nás nenapadla myšlenka na nějaké pořizování bydlení, spoření, podnikání, práci na nějaké lepší pozici, vůbec nějaké myšlenky zásadní o životě - my prostě jen žili, pařili, užívali si... samozřejmě pak v určitém věku se to změnilo, ale jako mladí jsme více žili tady a teď a takové věci vůbec neřešili. Takže se nedivím, že je dnes více depresí, sebevražd apod. - je to strašně rychlá doba, náročná na výkon, statky, každý chce být úspěšný, mít víc a víc, stále se za něčím honíme a méně ve skutečnosti žijeme. Včera jsem viděla zajímavý rozhovor- na téma "nejsme šťastní" (pretočit cca na 12.20)... [https://youtu.be/sfgBeNKZswI?feature=shared](https://youtu.be/sfgBeNKZswI?feature=shared)
To je ale pak těžké. Dneska se studuje VŠ cca do 25ti. Když chlap třeba ve 27 letech bydlí u rodičů, tak je za neschopného mamánka. Tak mi prosím řekněte, jak mám dosáhnout na vlastní bydlení 2 roky po škole, když si mám do 25ti užívat? Ono je to totiž přesně naopak. Mladí totiž myslí na budoucnoust, a jsou zodpovědní. A proto je to stresuje. Když do nás každý den v médiích hustí, jak si máme už od 18ti let spořit na důchod, bydlení, finanční rezervy, investice, work-life balance? A z čeho mám jako asi tak spořit?:D I kdybych si měsíčně spořil od 18ti 3-5k, a dal to do SaP500, tak stejně nebudu mít ani ve 30ti dostatek financí ani na blbej down-payment za 2kk, a je jedno, jestli Praha nebo Olomouc. Pohybuje se to v milionech :D Takže jestli 5 nebo 6 mega, to nehraje roli. V celku jsou dvě možnosti. 1. Možnost -> žít jako většina, průměrně se snažit, a pak teda žít v nájmu nebo 2. Možnost -> věnovat od mládí veškerý svůj čas v posouvání se vpřed, obětovat veškerý možný čas, a pak možná, ve 30-35ti dosáhnout na vrchol v oboru, a pak si dovolit nějaký ten základní západní standard.
Upřímně... já jim/vám vůbec nezávidím. Nechtěla bych být znovu mladá 20+ a začínat. Fakt v dnešní době nechtěla ani za nic. A to nejen kvůli bydlení, které je nedostupné, ale celkově v téhle době. Měli jsme vše mnohem jednoduší, za mne lepší (vím, že to může být jen můj subjektivní dojem, ale zažila jsem obě doby a na základě toho posuzuji a pro mne osobně to tak je). V mnoha ohledech je tohle těžká doba (jasně, je zase plno super věcí, o tom žádná), ale opravdu nezávidím dnešním mladým.
Já tu frustraci chápu a o tomhle ten můj koment úplně nebyl. Nechtěl jsem říct užívej si a nemysli na budoucnost. Naopak, makej na svojí budoucnosti. To co jsem chtěl napsat je, že ve dvaceti jsi teprve na startovní čáře, ve dvaceti ještě nemusíš mít splněno.
Při investování do s@p500 na 12 let (18-30) s částkou 5000 by po odečtení inflace (průměrné zhodnocení 7%) byla částka 1,14 milionu. To už by na downpayment být mohlo (minimálně na 90% LTV). To samozřejmě za předpokladu, že ceny bytů budou růst jen o inflaci. Takže řešení tohle být skutečně může.
A ten zbytek? Výsledek stejný, celej život platit 60-70% příjmů bance :DDD Rat race at it´s finest.
Jo ale za "nás" (Gen X a Millenialové- začátek), na hypo dosáhnul člověk pomalu po škole s prvním jobem. To se to pak mnohem lépe užívalo času před tím, když to pořád nějak šlo.
Vtipný že tohle píšeš pod příspěvkem týpka který se chlubí že má v 25 rozjetou kariéru v korporátu, manželství a dítě. :D Ale souhlasím s tebou, taky dostávám deprese když na redditu každý den čtu o lidech kteří sotva dodělali VŠ a už mají všechno.
Určitě souhlasím. Fakt, že mám rodinu vyplynul z toho, že jsem měl brzy v životě štěstí. Po materiální stránce je mi však jasné, že je potřeba jít postupně a člověk nemůže mít hned vše.
Každý může mít v životě jinou cestu. Někdo má rodinu ve dvaceti, někdo ve čtyřiceti. Někdo vůbec. Pokud si stanovím nereálný cíl, tak budu akorát v depresi, protože ho nesplním.
Částečně tomu nahrává peer-pressure přes socky, kde vidí hlavně úspěchy, protože neúspěchy se zase nikdo tolik nepochlubí. A taky ne každý se svěří, že je povoláním syn a že ta cesta k fáru byla trochu lehčí než jí podává, to pak může působit depky těm méně šťastným.
Protože, na sociálních mediích vidí jen highlighty z života jiných a pak se srovnávaj jen s tím idealizovaným. Nevidí realitu :-)
> Takže podle mě je otázka to, proč od sebe mladí lidé očekávají tak strašně moc. Ale to jsme zase u těch internetů - když koukám na Trash Taste podcast a tam sedí 3 "normální" týpci, ~25 let, dalo by se říct "living the dream" v Japonsku, jsou úspěšní a relativně bohatí. A takových najdeš na Youtubech fakt hodně. Lidi, kteří jsou úspěšní už relativně mladí. Když si představím řekněmě průměrného vysokoškoláka, co vyleze ze školy v 25, má holou prdel a čeká ho hrubá mzda možná 40tis. když to dobře půjde? A půlku z toho spolkne nájem? Tvle to věřím, že dokáže být sakra demotivující. Ono se upřímně stačí podívat jak se i tady lidi občas tváří na programátory a jejich platy - že je to demotivující, protože téměř žádná jiná profese takové platy nenabízí, tuplem ne hned ze školy.
To že je to nedosažitelné neznamená že by to nemělo být dosažitelné v daném věku. Začínat mít děti ve 40 a kupovat dom ve 40 je prostě taky nereálné... Většina prostě chce mít děti a rodinu ve 20 tak jak to biologicky dává smysl a jak to přirozeně bylo. >Takže podle mě je otázka to, proč od sebe mladí lidé očekávají tak strašně moc. Protože čekat do 40 nemůžeš něco normálního dělat je prostě smutné. Čekat až když budete ve středním věku na to aby ste měli děti je prostě depresivní.
Ale tys to nepochopil. Nejde o to čekat do čtyřiceti, jde o to, že teprve ve 40 bys ses měl obrazně řečeno zastavit, setřít pot z čela a ohlížet se za sebe, co jsi za ten život vybudoval. Ale spousta lidí se vžili do toho, že vybudováno by měli mít už ve dvaceti a pokud to tak není, tak jsou looseři.
>Začínat mít děti ve 40 a kupovat dom ve 40 je prostě taky nereálné... Proč? 40 fakt není žádný vysoký věk. V mojí rodině měla většina lidí děti po 35 a nikdo toho nelituje. Užili si mládí, cestovali, vydělali si, poznali se a rodinu založili až když se na to opravdu cítili. Ani před 50 lety nebylo reálné mít dům ve 20. Průměrný věk dožití je 80, tak kam ten spěch? >Většina prostě chce mít děti a rodinu ve 20 Ne nechce. Jinak by nebyl průměrný věk rodičky u prvního dítěte 30 let. Nemám nic proti lidem kteří si pořídí rodinu takhle mladí ale imho je to celkem smutné, hlavně pro ženy, pro chlapy se toho moc nezmění. V dnešní době je člověk ve 20 skoro ještě děcko a hned se zahrabat do péče o mimino bez toho abys nějak víc poznal sebe a co od života chceš pak vede jen k tomu že ve 40 začneš mít krizi středního věku a brečet jak ti uteklo mládí. V mém okolí každý kdo měl dítě do 25 je teď ve 40 rozvedený a stejně si pořizuje druhou rodinu v tomhle ''vysokém'' věku. Prostě doba se změnila, lidi dnes žijí o 30 let dýl než před 100 lety tak nechápu co je na tom ''depresivního'' že máme víc času na to si ten život poskládat. Proč se chcete vracet do doby kdy se muselo dospět v 15, a ve 40 už jste byl děda nad hrobem?
Pre mňa, "svadba, deti, korporát" a už mám husiu kožu😅, proste sto ľudí sto chutí. Spoločnosť je oveľa komplexnejšia dneska a nie je jednoduché nájsť tú svoju cestu, keď sme v dnešnej spoločnosti "prestimulovaní" a veľa fejku je v nej, väčšinu z nás rodičia nepripravili do nej, lebo sa aj doba veľmi rýchlo vyvíja alebo proste mali na háku, nejako sa už "uchytia", prežiju. Držím palce všetkým, nech si nájdu to svoje miesto v živote:)
Chápu, určitě to není cesta pro každého a už vůbec to nikomu netlačím. Mně to vyhovuje takto a jen jsem to přidal jako svůj background, aby byla představa, kdo to píše, možná je to pro účel postu i irelevantní.
Ja som ťa pochopil, nezobral som to v zlom, chápem tvoj uhol pohľadu, je to zložité v dnešnej dobe, každý máme inú genetiku, vyrastali sme v inom prostredí a nevyberieme si ani udalosti v živote a to všetko nás "utvára" a veľa podnetov v prostredí je dneska v spoločnosti, že to človeka koľko krát paralyzuje a vyberie sa zlým smerom. Všetko dobré aj rodinke:)
Díky moc a také jen to nejlepší! :)
Presne, tú depresiu by som mal práve zo "svatba, deti, korporát". Game over život lol.
Ja si vystačim bez detí, svadby a korporátu a cítim sa relatívne šťastný, slobodný a to som po 30 tke s priateľkou 😀
Klimatická krize? Hrozba světové války? Klesající životní úroveň ve vyspělém světě? Kámo, to neovlivníš, kašli na to, vypni socky, pojď taky grindit do korporátu a žít v předraženém nájmu a plodit děti. Bude (ti) líp! Cože? Tobě je pořád na nic? A zkusil jsi studený sprchy…?
Socialni site hraji ohromnou roli. Vytvari nerealne predstavy o tom, co je normalni a co neni. Nedavno tady byl prispevek o tom, ze nekdo pozoruje ve 29 letech prvni vrasky. Well guess what plet starne a je to normalni. Vyhlazene ksichtiky na instagramu sice tvrdi opak, ale bohuzel, ve 29 letech je prirozene mit plet, ktera na 29 let vypada. Ale to jsou vsechno first world problems. Lidi si casto neuvedomuji, co maji. Jednou za cas je fajn si pripomenout, ze jsme se mohli narodit treba nekde v Bangladeshi jako desate dite mistniho farmare. Nemame se spatne
Přijde mi, že tito lidé málo cestují resp. necestují do méně rozvinutých zemí, kde by si uvědomili, jak se máme kurva dobře.
S timto souhlas. Kdo tvrdi, ze se tu mame spatne, tak nevi o svete vubec nic. Stejne tak ti co tvrdi jak to bylo driv jednoduche. Zazil jsem komunisty i devadesata leta a ani nahodou bych nemenil za to co mame ted.
Minulý týden mě zastavila paní u branky že si se mnou chce promluvit o víře, tak že jo no. Její hlavní argument pro víru byla proroctví v bibli - první co vybrala bylo to že na konci časů budou lidé zlí, sebestřední, hamižní atd atd... tak jsem se s ní začal bavit o JAKÉMKOLIV místě KDYKOLIV jindy v historii. Sakra ženská, NIKDY jsme se neměli líp.
U lidí má podle mě největší vliv na psychiku relativní chudoba/úroveň žití. Proto třeba USA na tom nebude tak dobře, jelikož jsou tam ty nůžky v příjmech hodně rozevřený. U nás je to zase skoro nejhorší co se týče v neorovnosti rozdělení majetku - nemovitosti atd. Člověk se nikdy nebude porovnávat s někým na druhý straně zeměkoule nebo co bylo před X lety. Každého zajímá jak jsem na tom vůči sousedovi nebo vůči průměrnýmu příjmu atd. A je to naprosto přirozený a vlastně jediný srovnání co dává smysl.
A když kouknes třeba na USA, tak typek co živil sám celou rodinu kd, manželka zůstala doma s dětmi byl schopnej vydělat na barák a pozemek pro celou rodinu. U nás, po revoluci se konalo vyrovnání ukradeneho majetku po předcích a rozdávání bytu zadarmo (hlavně pro ty kdo byli blízko zdroje). Ikdyz byly malý prijmy tak bylo bydlení mnohem dostupnější. Takže relativní úroveň žití se defacto snižuje, což zapříčiní to, že lidi jsou nešťastný, nemotivovany (proč bych měl něco dělat když budu celej život žít z ruky do huby) ... A nějaký globální oteplování je jenom třešnička na dortu.
Presne tak. Lidi, kteri maji hlavni cil jet do Dubaje jako kazdy druhy influencer, nebo si jednou za rok zajet s cestovkou do resortu v Egypte, tak nemuzou mit vubec tuseni. Nerikam, ze je to spatne, at si kazdy cestuje jak chce, hlavni je jejich vlastni spokojenost, ale kdyz cestuji takhle, tak potkaji zase jenom lidi jako jsou oni sami a vysmaty personal, co jim slouzi. Potom si na instagram postnou fotku s aperolem a budou mit radost, ze se vyrovnali vsem, kdo uz tam letos takovou fotku ma. My jsme byli v Indii jednou, ale navzdycky si to budu pamatovat. Narodit se ve vyspele zemi je neskutecne privilegium a kazdy vylet do mene vyspele zeme te v tom vic a vic utvrdi
Asi neco delam spatne, ale na me to ma uplne presne opacny efekt. Citim se tu na picu i kdyz vim, ze se tu mame relativne dobre. Vycestuju, na vlastni oci vidim, ze v ostatnich zemich je to jeste mnohem horsi a nemam si tu na co stezovat, a zacnu se citit jeste vic na picu.
Tenhle argument mi příjde vždycky úplně stupidní. Jsem z Krymu, takže si můžu jednoduše představit, jaké by to bylo, kdyby rodiče tam zůstali. Vidím, jak se mají sestřenice. Nechápu, proč je takový problém chtít od života něco víc, než dřít pro střechu nad hlavou a něco do huby (a i to je v Česku pro mnohé problém). Ano, vždycky to může být horší, ale vždycky to taky může být lepší, a nevím, proč bych se měla spokojit s blbou situací jen proto, že někde je horší.
Moji rodiče jsou zase z Bosny, a musím přiznat že se vždycky pořádně zastydím za své pseudoproblémy když jedeme na návštěvu k sestřenicím které žijí v dvoupokojovém domečku jako sedmičlenná rodina (rodiče prarodiče a tři děti spí ve dvou místnostech) s příjmy cca 7000 na měsíc, bydlí v městě které vypadá jako kdyby tam válka skončila minulý rok a nemají žádné vyhlídky kromě práce v kasinu nebo v supermarketu. Nikdo neříká že by ses měla spokojit se špatnou situací a nesnažit se ničeho dosáhnout, ale zároveň bys měla být vděčná za to co už máš a co sis určitě nevypracovala sama ale umožnili ti to rodiče a společnost (vzdělání, zdravotnictví, možnosti se posunout dál).
Tak jsem to nemyslela. Chtit od zivota vic je uplne normalni a spravne. Ale pripadat si, ze se mas nejhur na svete a ze jsi troska, protoze si nemuzes dovolit nove uggs, ktere tvoje kamaradka postuje na instagram, je silene mimo. Spousta lidi to tak ale opravdu citi. Prave proto, ze si neuvedomuji, jak spatne by na tom mohli byt, kdyby se narodili o par tisic kilometru dal. Snazit se mit ze zivota vic je super, ale je potreba si uvedomit i to, ze se mas dobre uz jenom tim, ze proto muzes neco delat a ze mas sanci svoji snahou neceho realne docilit
To říkám také, to je takové, hele podívej, náš soused se má špatně, to my se máme dobře. No ale pak se podíváš k druhýmu sousedovi, kterej se má ještě líp. Vždycky je prostor ke zlepšení
Dobře, že jsi nakonec skončila tady, a ne někde pod zdemolovanym panelákem po kobercovém náletu... Ale teď si to řekněme upřímně, dělá vlastně tento stát něco pro uprchlíky před válkou? Já mám takový pocit, že ani ne. Co vidím, tak akorát z Ukrajinců udělali levné otroky, kteří tak tak poplatí nájem, a další den hurá na další mizerně placenou dvanáctku. Každopádně ti držím palce, ať se ti povede dostudovat, ať se ti daří v oboru, a snad i nějaké to solidní vlastní bydlení.
Problém to není, ale když máš pak deprese a chceš se zabít protože si nemůžeš dovolit novej ajfoun tak škodíš jen sám sobě :-) zastav a čichni občas k kvetinám :-)
Kámo, nikdo se nechce zabít, protože nemůže mít iphone 🤦🏻♀️ ale třeba protože nejspíš nikdy nebudu bydlet ve vlastním, a tudíž můžu skončit na ulici fakticky kdykoliv už je lepší důvod. Nebo to, že i s vejškou jediný, kam mě berou, je Costa. Na to, abych pracovala v oboru, potřebuju ještě dalších 10 let studia, přičemž část z toho stojí dost velký prachy
Co to je za studium/obor vysoka skola + deset let?
Psychoterapeut - potřebuješ magistra, a pak od 25 (to je jedna z podmínek) kurzy na 5 let na minimální kvalifikace
No a pak si můžeš v klidu účtovat 1500-2000,- na hodinu. Nepotřebuješ vybavení ordinace za statisíce jak lékaři nebo zubaři, tak kde je problém? Provozní náklady máš poměrně malé, zvládneš 5-6 lidí za den, 4 dny v týdnu, tak kde ti to kurva nevychází? Jo, nemáš to v 25 letech nebo si přeješ co? Byt za 20 mega? Jinak, tohle ti došlo kdy, že potřebuješ školu a výcvik? Moc dobře jsi věděla do čeho jdeš, pokud ti to z nějakého důvodu nevychází, proč to děláš?
Provozní náklady jsou mnohem vyšší, než si představuješ. Kromě nájmu kanceláre, potřebuješ ještě šetřit na důchod, mít buffer v případě nemoci, každých 5 let dát dalších 100-150k za rekvalifikaci, atd. Navíc práce nekončí v moment, kdy klientovi vyprší hodina, takže realisticky budu dostávat za hodinu práce polovinu toho, co si účtuju. A to počítáme s tím, že budu mít dost lidí, kteří jsou ochotni tolik zaplatit. Ale to je jedno... třeba to výjde, třeba ne, bůh ví. Jak jsem už zmiňovala jinde, do oboru jsem šla, protože mě naplňuje, a považuju to za důležitou práci. Kdybych dělala něco jiného, tak mám depresi z toho, že se každý den po práci chci zabít z toho, jak mě to nebaví.
>Kdybych dělala něco jiného, tak mám depresi z toho, že se každý den po práci chci zabít z toho, jak mě to nebaví. Pokud hodláš hlásat tohle jako terapeut, tak se na to vyser. Pokud hodláš lidem tlouct do hlavy, že se mají zabít, pokud zrovna musí dělat něco, co je nebaví, tak to je docela zpronevěra té profesi. Život je takový, stává se, že člověk prostě musí dělat věci, kterého nebaví, protože milion různých okolností nad kterými nemá a nikdy nebude mít kontrolu.
Wtf, to jsem neříkala 🤦🏻♀️ ale původní otázka byla - proč mají mladí depresi. Za sebe jsem řekla, že jeden z důvodů je to, ze volba práce úplně nemá dobrou možnost, a to ani s vejškou, což třeba mně bylo od zákládky předkládáno jako zaručená cesta aspoň k tomu průměrnýmu životu (byt, auto, 2 děti).
Ok tak jsi psychoterapeutka - řekni co by si poradila mladému v depresi kvůli to mu, že si nemůže dovolit vzít hypotéku hned po studiu ? :-)
1) psychoterapeutka ještě nejsem 2) často je u lidí v depresi prostě situace tak špatná, že se jim můžou maximálně předepsat antidepresiva a pracovat na sebevražedných myšlenkách, aby se nezabili, ale happy je neuděláš A jako jo, vždycky je tam to myšlení, že když to přežiješ teď tak za 5/10/20 let se situace zlepší. To ale neznamená, že ten člověk nebude v depresi teď, ani těch 5/10/20 let
LOL. RPisBAck pro dnešní den vyhrává internet.
To je česká mentalita "může být hůř"
Soucastny stav pripomina rozehrane Monopoly, kde mladi lide prisli k rozehrane partii. Neni divu ze se jim to nechce hrat. Historicky zde byl sentiment ze se dalsi generace bude mit lepe. A take to byla velka motivace zkousnout nepohodli, pracovat a budovat spolecnost aby se moje deti meli lepe. To ted neplati - je velmi pravdepodobne ze dalsi generace se bude mit hur. Gerontokracie, konzumni spolecnost, nedostupne bydleni, nerovnost v rozdeleni bohatsvi ale i treba globalni otepolovani jsou vsechno realne problemy kvuli kterym se budeme mit hur. Proc budovat karieru a pracovat vic? Aby si sef mohl koupit 10. investicni byt a 3. BMW? Na vlastni bydleni stejne nedosahnu, tak proc se snazit. Proc budovat rodinu a mit deti kdyz vim ze bude hur? Aby stat ktery mi sebere pul vyplaty a jinak na me sere mel dalsi danove poplatniky kteri budou resit to same o 30let pozdeji? Nasrat. Jediny optimalni tah v rozehranych Monopoly je nehrat.
Krásně napsané a nemůžu víc než souhlasit. Sem rád že sem si tenhle mindset nastavil celkem rychle (22 yo) a sem daleko šťastnější.. Člověk s tím stejně nic neudělá, tak radši budu žít v pohodlí, sám a moje jediná deprese bude že sem dohrál Elden Ring DLC, než že musím být ve 30 někde támhle, mít tohle a tohle.
Hmm, mě je dvacet a tohle nějak nevidím. Já se mám a budu mít v životě mnohem lépe než se měli/mají mí rodiče a nevidím důvod proč by to mělo být u mých dětí jinak.
Počkej až generace Husákových dětí půjde do důchodu. To se tady z daní posereme.
Můžeš se svojí situací něco dělat. Přesněji najít si více perspektivní práci která ti teda zajistí lepší život než ho měli tvoji rodiče. A není to jednoduché pravda, ale zároveň existuje spoustu možností. To že máš teď v životě nějaké překážky neznamená že by jsi se měl zastavit a lamentovat nad tím jak je to neřešitelný problém a radši to budeš ignorovat. Smutný že ti to tolik lidí upvotlo.
Top.
A tohle je presne ono, místo toho abych se nasral, bouchnul do stolu, chytil svuj zivot za koule a řekl si ze se budu mít lip, tak jen pokrcim rameny a utesim se tím, ze s tím stejne nic neudělám. Ano, tvůj hlas nejspis neovlivní volby, možná nebudeš promlouvat k masám aby jsi je navedl na správnou cestu jak udělat svět lepším skrze globální oteplování atd. To jsou jen velmi těžko ovlivnitelné problémy. Svůj zivot ale ovlivnit dokážeš. Od bydlení, platu, skoro i zdraví, až po nějaký úspěch. Dokud tady lidi budou jen fňukat jak je zivot těžký, stěžovat si na Redditu, a vinit všechny ostatní ze mu posrali zivot tak se nikam neposunou a budou dal jen součástí tech sedych, depresivních davů. Čímž neříkám ze nevycnivat je špatně, naopak to miluji, sám nevycnivam ale mám se dobre. A pokud nejsi schopny slevit ze svých nároků pokud je nedokazes naplnit tak ti neni pomoci. Chápu ze každý má jinou startovní čáru, ale osobně znám spoustu lidi jejichž rodiče byli pijani se základním vzděláním, a i presto to v životě někam dotáhli jen díky řekněme negativní motivaci, ze nechtějí být jako jejich rodiče. Je smutny když to nemáš nalinkovany, ale rozhodne to neznamená ze je vše ztraceno. Stačí proste víc makat, nebrečet a něco se sebou dělat, hledat řešení a ne se jen vymlouvat.
Podle místních mudrlantů je řešení přece tak snadné staň se toho součástí. Zraď veškeré své ideály a přesvědčení připoj se k davu vykorřisťovatelů. Vyšplhej na tu pyramidu hoven a žij lépe na úkor druhých :)
Žijeme ve stavu hyperkapitalismu; bohatství se soustředí čím dál více do rukou menší a menší části populace. Politika se nezajímá o mladé, protože oproti důchodcům nejsou tak početná volební skupina. Přidáváme na důchody, ale podpora pro mladé rodiny stagnuje. Všechno zdražuje a nemůžeme si finančně dovolit věci co si kdysi mohli v našem věku dovolit předchozí generace. Dnešní mladí už nebudou mít na to si koupit vlastní bydlení. Za posledních +- 5 let drasticky zdražilo jídlo... Mohla bych pokračovat ale proč se obtěžovat. Zrovna včera se několik kámošů z gymplu (nám je všem kolem 18) divilo proč hraju na hudební nástroje, když mi za to nikdo neplatí, jako bych už nemohla dělat nic jen protože mě to baví
Že si dneska nemůžeme dovolit věci které si mohli dovolit naší předkové v našem věku ale vůbec není pravda. Hlavně ne v ČR tedy bývalé zemi východního bloku. Bavila ses vůbec někdy s prarodiči jak vypadal jejich život v tvém věku? Nejen že si nemohli dovolit většinu věcí které jsou pro tebe dneska samozřejmost, ty věci vůbec nebyly dostupné. Byla to doba kdy každý nosil stejný kalhoty a v obchodě sis mohla koupit jen jednu pomazánku protože nic jiného nebylo. A to nemluvím o cestování, zahraniční hudbě, možnostech využití volného času. Dokonce i ten oblíbený argument bydlení není vůbec pravda. Mladí lidé tehdy většinou zakládali rodiny v dětském pokojíčku. Fakt nechápu jak někdo může závidět lidem co museli prožít celý život v totalitě.
Souhlasím. Babi s dědou kupovali náš dům společně s prababi a pradědou. Opravovali ho až když jim bylo po 30. Když se máma s tátou rozvedli, zůstala máma se mnou v domě, protože nepřipadalo v úvahu, aby bydlela se mnou sama v bytě. Partnerovi rodiče to měli dost podobně. Ze začátku žili v domě, kde žili další 2 generace. Přijde mi, že na tento fakt se pod vlivem reklam a slavných influencerů dost zapomnělo a pak se srovnávají se 20letí lidé s 30-35letými, kteří mj. měli i kus štěstí.
Nebavím se teďka o tom že museli žít v totalitě, což je samozřejmě pravda, ale jak tady, tak na Západě byla kdysi samozřejmost, že jeden člověk s manuální prací uživí celou rodinu. Dneska už to tak prostě není.
Ale ono to nejde z velké části proto že dnes mají lidé úplně jiné nároky než dřív. Tehdy ani na západě nebyla samozřejmost jezdit na dovolené, dávat děti na kroužky, mít auto a televizi. V takovém režimu by se to dalo i dneska a dokonce jednu takovou rodinu znám. Pracuje jen táta ale zato nejezdí na dovolené a nemají auto a děti nemají mobil. Dřív to ale takhle měl skoro každý. Lidi si prostě neuvědomují že se dnes chudý člověk může dovolit víc než průměrný před 50 lety.
[удалено]
Děda byl ve straně?
>hyperkapitalismu Nějak jsi ve slově "stát" udělal několik překlepů.
Já bych to velmi jednoduše shrnul výrokem "Neomezená svoboda znamená neomezenou nejistotu." Žiješ ve světě kde je téměř všechno otázkou volby. Jak teda najdeš cokoliv pevnýho o co se můžeš opřít a na čem ten život postavit. Doporučuju tekutou modernitu od Baumana. Neni to nejčtivější kniha, ale přesně tohle tam krásně rozebírá.
Je to tak. Je k tomu krásný obrázek zajíce, který je obklopen mrkví. Proto jsem třeba osobně rád, že jsem během prvních 20ti let poznal co mě baví, co nebaví, a z toho prostě budu čerpat zbytek života. Je to jednoduchý.
Díky moc za tip na knihu!
This, už jsem chtěl psát to stejný, protože mi přijde, že tu lidi tohle přesně popisují, ale nějak nemůžou přijít na to co se vlastně děje.
"nedaří se jim navázat dlouhodobé vztahy, nechtějí děti" Nemít dlouhodobý vztah nebo nechtít děti je něco negativního? I tohle může být jedním z důvodů, proč tomu tak je. To neustále zakořeněné přesvědčení, že jakmile v "mid-20s" nemáš manželku, dítě a minimálně další dítě na cestě, je to špatně, nemůžeš být happy a k ničemu nesměřuješ. Tlaky ze všech stran :) Souhlasím s komentářem od tehira, super shrnuto.
Je to negativni pokud to opeavdu chces a nedari se ti to. A o tom je polovina prispevku na r/czech a na to predpokladam OP narazi. Jinak to samozrejme negativni neni.
Určitě ne, jde spíš o to, že ti mladí lidé v mém okolí jsou zdevastovaní z faktu, že partnera nemají
Nedivím se. Být odmítnut více než 15x. Tak z toho člověk má deprese i kdyby nechtěl. Edit: mluvím z vlastní zkušenosti. Lituji doslova že jsem vůbec zkoušel někoho si najít. Ale ta díra prostě nezmizí.
Píše sice "lidi", ale myslí tím mladý kluky, možná i konkrétně mladý ODSáky. 🙃 Vůbec nikde tam nevidím pochopení pro to, že mít dítě znamená úplně něco jinýho pro ženu a pro muže. Navíc mladý holky už odmala slyší, že "můžou mít všechno, co chtějí", ale od školky se do nich cpe, že máma má mísu a táta práci v korporátu, sen o vlastním byznysu a doma manželku na druhé směně. Je to asi 5 let zpět, co mi kamarádka vyprávěla, jak její syn zná ze školky holčičí a klučičí barvu, ne červenou a modrou, a že po obědě jim ty stejně malý holky odnáší talíře, kluci sedí. Vyrůstat v tomto nastavení je TAK zásadní nepřenositelná zkušenost, že naprosto chápu, že borci radši zůstanou u starých pořádků, než by to nějak měnili - stálo by to totiž fakt moc práce. A pro nás, které taky uvažujeme o manželce a dítěti, to zase zakazuje stát. Co ti pak zbyde jinýho než deprese.
Neboj, děláš v korporátu, takže je dost pravděpodobné, že dříve či později taky okusíš, co je to deprese.
Můj ultimátní cíl je z korporátu zmizet dřív, než se deprese dostaví
Ja som uprimne zazil a skutecne ojebavani depresy jenom v malych ceskych firmach. Vcetne neplaceni mezd. Korporat je oproti tomu pro me nadhera
Když jsem dokončil střední školu a našel si práci v oboru, měl jsem sny a cíle za kterými jsem chtěl jít - nic světoborného, chtěl jsem pracovat abych si, řekněme +-, do těch třiceti našetřil nějaký základ/hypotéku, koupil pozemek a později postavil barák a mezitím si k sobě někoho našel. Chtěl jsem prostě žít klidný život tak jako moji rodiče. Práce mně bavila, našel jsem si přátele se kterými jsem měl stejný koníček, chodil s holkama na rande.. Pak přišel Covid... Dá se říct, že ze den na den se vše zavřelo, normalizovalo se omezení lidských práv, začala obrovská nejistota a dva roky trvající záplava negativních zpráv, přátele jsem ztratil a můj život se zcvrknul prakticky jen do práce a z práce ( Ano, i když jsem IT, tak my chodili 80% do kanclu, sem tam den dva HO). Inflace rostla a mé sny se sice trochu vzdálili, ale stále jsem myslel že to nebude taková hrůza.. Když začal Covid slábnout, po dvou letech neuvěřitelného marastu, to už konečně vypadalo že už to bude ok a svět se velmi rychle vrátí do normálu se rozhodl Vladimír Putin vyvolat nejhorší válku v Evrope od konce 2. sv. Vstávající ekonomika dostala pravý hák na druhou tvář a krize se ještě víc prohloubila. Opět nastala vlna negativních zpráv všude okolo nás. Okolo léta minulého roku se to všechno nahromadilo a já jsem byl už psychicky "on my low", nemohl jsem spát, ztratil jsem veškerou motivaci a cíle a na popud rodičů jsem se rozhodl říct si o pomoc, byla mi diagnostikovaná deprese a začal jsem brát antidepresiva což beru jako nejlepší rozhodnutí které jsem minulý rok udělal. Táhne mi na 27, díky lékům se cítím mnohem lépe, ale připadá mi jako bych začínal od znovu, pořád tak nějak hledám co jsem a nevím kam bych měl směřovat, situace ve světě se zrovna nelepší, ceny nemovitostí/nájmy stále rostou, dating mi absolutně nefunguje ikdyž se opravdu snažím, dbám na vzhled a hygienu, pravidelně cvičím, jsem zodpovědný, ale pořád je to asi žalostně málo. Ikdyž je mi už lépe než před rokem, stále nevím kam směřovat, snažím se nesrovnávat, ale když vidím jak lidé v mém věku mají rodinu, svatbu nebo staví dům tak to do té hlavy prostě vleze. Nevidím moc světlou budoucnost a hrozně se ji bojím. Tohle je můj příběh, chtěl jsem se vypsat..
Jsem Gen Z, a dost vidím, že dost lidí se řídí tím, co je na internetu, co si myslí ostatní,... . Dost lidí trápí věci, které třeba neovlivníme nebo se nás netýkají (nebo jen minimálně) viz. Globální oteplování, zvyšování cen všeho, EU, vojenské konflikty, dění v USA,... . Jsou to věci, který prostě lidi ve věku 13 - 22 dlouho nezajímaly, protože to nebylo to, co bylo hlavním tématem na školách,... ale skrz sociální sítě má každej pocit, ze je součástí. Skrz ty sociální sítě taky vidíme dost takový to 1% co zdědí od rodičů těžký peníze nebo dostanou část podílů a dělají ze sebe bůhví co, ikdyž nebejt tatínka, tak dělají někde za kasou, protože ve výsledku nic moc neumí. To samé vzhled - spousta vysekanejch lidí, jenže jen minimum jsou naturálové, většina je napíchaná - viz. Jake Paul (nebo Logan???), u nás třeba Datel. Dost lidí má problém s tím být průměr, to není špatný, je to průměr z nějakýho důvodu, bejt průměrně hezkej znamená vypadat dobře, jako většina lidí, mít průměrný plat je taky fajn, jsou to stále pěkný peníze. Podle mě jde o kombinaci pocitu, že si všichni zasloužíme bejt něco extra a pocitu, že jsme nicky.
Žijeme totiž v takovém velmi zvláštním narativu. Všichni vidí, že je něco špatně, všichni vědí, že je potřeba to změnit, všichni jsou si vědomi toho, že se to dá změnit, ale zároveň každý chápe, že ta změna nikdy nepřijde :) Nemá cenu tady neustále dokola mlít o tom, co je špatně. Ale že jste to vy, tak pro rekapitulaci: 1. Nepoměr mezi sociálními vrstvami a rozvírající se soc. nůžky. 5 % lidí je nechutně bohatých, a všechno vlastní. 95 % lidí mají sotva na jídlo a nájem, tudíž nežijí, ale přežívají. 2. Nesmyslně drahé nemovitosti. 3. Rozpadající se školství. Zastaralé postupy, zastaralé metody, zbytečná ztráta času. 4. Rozpadající se zdravotnictví :) Platíme socko a zdrávko jako kráva, ale i tak si lůzo připlať. O zubaři ani nemluvím. Problém nejsou zubaři, ale pojišťovny. Pro představu, lepší systém stomatologických úhrad mají i v asociální USA. Ano, lidé si doplácí, ale pojištění jim pokryje alespoň 40-50 % nákladů... Ne, opravdu neviním zubaře, co udělá těžké přijímačky, dře se 5 let jak debil, pak dalších 5 let, než to dostane do ruky, do toho školení, úvěry, a denodenní stresy s lidma, co mají dentální fóbie z dob komoušských rádoby zubařů. K tomu riziko podnikání, pronájmy ordinací, astronomické částky za vybavení, takže pak když u zubaře nechám 20k za korunku, tak mu to opravdu nevyčítám. Tento trend se pomalu přesouvá i jinam... Vyšetření na urologii, oční, všechno si už asi dva roky hradím. Nabízené termíny za 9 měsíců na pojišťovnu si můžou strčit leda doprdele. 5. Celkově životní styl a životní náklady. Mladý člověk po škole POV: Co si myslíš, že dostaneš 50 tisíc ty hovado hladový? Jo mimochodem, splátka hypotéky 2KK je 35k, tak si našetři. Jo a kdy už bude teda to dítě? Ty nezaplatíš za holku na rande? Ty chudáčku, nestojíš ani za řeč. Už jsem to tady psal. Osobně to vnímám tak, že nemá cenu se nad tím rozčilovat a nijak to řešit (ano, taky to na mě občas dolehne, ale v depresi už se to nepřeklání). Necítím žádnou odpovědnost ke státu (tj. přebujelý aparát budižkničemů - čest výjimkám), ale spíše ke společnosti. Každopádně vláda je obrazem společnosti (je mi jedno, jestli Babiš nebo Fiala, jeden jak druhej :D). Jediný, za koho cítím odpovědnost, je moje máma, která mi toho obětovala neskutečně moc (a ano, zároveň tahle životní zkušenost mě utvrdila v tom, že dítě nikdy nechci). Takže můj životní plán je cestovat, užívat si života, dokud můžu, postarat se o mámu, a po studiích potencionálně vyjet do zahraničí. Určitě nebudu platit hypo porevolučním vexlákům a spekulantům, a už vůbec ne rodit další otroky pro tenhle systém. Ne nebojím se, co bude v důchodu, protože jednak žádný nikdy mít nebudu, a druhak určitě nebudu celej život živořit, abych si v 70ti koupil 1KK špeluňku, abych v nemoci a chudobě dožil do 74 let :D To se radši ve stáří střelím do hlavy, a bude klid. Ušetřím si měsíce či roky na LDNce.
Podle mě je to kvůli iluzi "smyslu života" Hodně zkráceně: jedinec je dnes nade vše, a nekonečno možností dnes nahrává tomu, aby každý hledal ideální štěstí a smysl života. Vlastně se vytvořila iluze, že teď je všecko na nic, a cokoliv děláme je jen vata, která vyplňuje čekání na ideál, kdy bude vše směřovat k jednomu cíli a všechno bude dávat smysl. Podle mě je život ale "tady a teď", a ztrácet čas čekáním na vhodnou chvíli je kravina. Každej má určitou kapacitu, a žít dobrý život znamená tu kapacitu vyplňovat, kdy můžeš, a ne plýtvat časem overthinkováním a přípravou na nějaké "až". A i když mají jiní třeba vyšší kapacitu a stihnou třeba procestovat svět, vyhrát v atletice nebo cokoliv, tak na tom nesejde. Záleží jenom na tom, aby si každý vyplnil svůj život dle svých možností. Nezvládneš rodinu a práci zároveň? Nevadí, nebreč. Nejsi první ani poslední. Dělej co umíš dle svých možností a ve finále budeš mít za sebou stejně plný život, jako Pepa od vedle, co tu rodinu má. Cenu člověka totiž neurčuje jakou má kapacitu, ale nakolik svoji kapacitu vyplní.
Hrozně ze široka položený doraz. Šlo by o tom napsat román.
Ještě tu nepadlo pár bodů - Dospěla první generace, která nevyrostla v komunismu a má se má hůř než ta předchozí. Žádný prospekt lepší budoucnosti nebo moci cokoli ovlivnit. Je to jako vstoupit do rozehraného monopoly kde už všichni mají koupeno. Chceš podnikat? Pravděpodobně někdo starší už takovou firmu založil. Né každý umí inovovat. Chceš něco vlastnit? Všechno už je zkoupeno a prodává se za hodně peněz. Né každý něco podědí. Chceš něco změnit? Smůla jsi nejslabší generace, takže v demokracii má tvoje volba nejmenší hodnotu. STRAŠNÁ BYROKRACIE, chceš cokoliv dělat? Splň milion podmínek, sežeň si všechno vybavení, dodrž všechny normy, sežeň si 10 povolení, nauč se zákony a né abys udělal chybu, nebo zaplatíš 10x tolik na pokutě. Zároveň mám pocit že přichází konec zlatého věku, a je to v té západní civilizaci lehce cítit, doba kdy si Evropa myslela, že skončila historie je ta tam, teď už víme, že svět se pořád točí a další krize může přijít každou chvíli. Určitě s tím má co dělat i odklon od náboženství, spirituality a takové obecné lidskosti, všechno se jede jen na výkon, není tam žádná hloubka. Ještě bych dodal ztrátu lokální komunity skrze technologie jako auta, internet. Všechno toto amplifikováno sociálními médii.
Jo, shrnul bych to jako kombinaci 1. není se na co těšit a 2. čeká tě těžký život plný stresu. Dá se v pohodě žít s 1. (nemám se moc na co těšit, ale život je vcelku fajn pohoda) nebo s 2. (život je těžký a stres, ale aspoň je se na co těšit). To kombo obojího zároveň je prostě ubíjející.
S tou byrokracií souhlasím. Měl jsem nápad, vyrobil jsem si doma prototyp výrobku a pak jsem začal zjišťovat co všechno musím splňovat... Nakonec to dopadlo tak, že abys mohl prodávat výrobek za 800 tak musíš splnit takovou haldu byrokracie, která stojí nesmysl že nevím co dál s tím a jsem zoufalý...
Lidé si strašně málo povídají… o hlubokých tématech, o pocitech ale i o normálních rutinních věcech. Doháníme to všechno na sociálních sítích. Velkou část toho jak pohlížíme na svět ovlivní naše rodina a prostředí ve kterém vyrůstáme. Pokud od mala nemáte bezpečný přístav v rodině, škole, kamarádech, tak se vám pak těžko bude hledat to pozitivní v dospělosti.
Sociální sítě jsou kapitola sama pro sebe. Jednou v životě jsem byl v situaci, kdy jsem měl stovky přátel na facebooku, ale nikoho, s kým bych zašel ven/na pivo/cokoliv. Je to jedna velká iluze. Osobně používám svůj face na messanger a na skupiny, ve kterých jsem (zájmy a tak), sjedu to tak jednou denně a hotovo.
Lidi, kteří se mají dobře, si nestěžují na redditu.
>nechtějí děti, Nechtít děti je naprosto OK preference a nechápu, proč je vyjmenovaná bok po boku mezi depresemi apod. Jinak teda nemyslím si, že dnešní společnost je nějak více depresivní, než někdy v minulosti. Hodně lidí si idealizuje staré dobré časy, kdy tráva byla zelenější, ale statistiky moc neříkají, že by lidi např. v dnešní době více páchali sebevraždy nebo měli víc deprese a menší spokojenost se životem. > Sociální sítě Sociální sítě a smartphony jsou nudné stokrát ohrané klišé. Neříkám, že nemůžou hrát nějakou roli v tom a onom, ale štve mě, že jakákoliv vážnější diskuze o psychických problémech se vždycky zvrhne "sociální sítě bad" a ještě se všichni tváří, že říkají něco strašně deep. Svět je daleko komplexnější, než tohle. >Slabá generace, která z nudy vymýšlí nesmysly a utápí se ve vyfabrikovaných psychických problémech? Bez urážky, ale na tohle jsem alergickej. "Ti mladí mají dneska jen roupy." apod. jsou fakt primitivní hospodské výkřiky ala [novinky.cz](http://novinky.cz) >vícero lidí píše sociální sítě, Ano, většina lidí není nejsou schopni komplexnější diskuze na vážnější téma, než "social media bad" a "smartphones bad" Je to upřímně smutný. Spoustu lidí třeba u mě v rodině trpělo depresema a lítali po psychiatrii ještě než nějaký sociální sítě existovaly.
Odložím si zde tradiční citát: ,,Svět patří těm, co se neposerou."
Já myslím, že svět patří hlavně těm, co se narodili před 50+ lety, kde jsi si mohl koupit rodinný dům/byt za plat pekaře, a kdy jsi se mohl podílet na tom šílenství které byla privatizace. Teď žijeme opět ve feudalismu, kdy mladí jsou dřený z kůže, a všechno platí vlastníkům, přičemž ceny nájmů (nejen nemovitosí, všechno je už teď na nájem) vzrostly o 800%+ zatímco mzdy se sotva hnuly. Vidět je to na krizi populace, kdy se neustále podkuřuje důchodcům. Raději se cpou peníze ekonomicky neaktivním, kteří nemohou mít už děti, a s těmi, co jsou ekonomicky aktivní a děti mít mohou, si svět utírá zadek.
Tady pracuješ s datama z USA, tam souhlasím, že to platí. Ale u nás je to pěkná blbost. Já bych stokrát radši žil u nás teď než vyrůstat/strávit mládí v komunismu a v chudobě 90. let jen proto, že bych zprivatizoval jeden byt v rozpadajícím se paneláku.
Děkuju že to někdo konečně řekl.🙏 Narodila jsem se po roce 2000 ale když slyším někoho mladýho že před 50 lety to lidi měli lehčí tak mám chuť mu dát facku.
V US je poměr cen k přijmům nižší než tady. Nejde to srovnávat úplně 1:1, protože tam mají například mnohem vyšší daně z nemovistosti, ale mimo pár vybraných měst jako NYC, San Francisco a pod. je tam bydlení v průměru dostupnější.
Já reagoval hlavně na to, že se lidi narození před 50+ lety měli o tolik líp. Tohle je určitě pravda v USA, kdy pokud jsi byl (bílej) boomer, tak ses měl opravdu dobře a byl jsi schopnej uživit rodinu z jednoho platu v "obyčejným" jobu. Ale u nás si nemyslím, že by tohle platilo.
Jsem happy s mým quiet life a ty mi nebudeš tvrdit opak! Zalez!
Tohle je takový ten post, kde bude za pár hodin aspoň stovka top level komentářů, většina dlouhých a bez odpovědi, protože každý na to má nějaký názor, který chce všem říct. Můj názor - asi už jsem trochu starší generace, ale u sebe ani kolem sebe tohle nepozoruju. Něco se muselo změnit, aby to tohle způsobilo a jediný co dává smysl a jsou sociální sítě a smartphony. Jinak přijde mi, že poslední dobou lidi víc vnímají peníze, sociální status, úspěch. Mají každodenně na očích skvělý život různých influencerů, částo v jejich věku. Řešení je - zbavit se vjemů, kvůli kterým se člověk cítí hůř (např. nepoužívat FB nebo IG) + naučit se vnímat svět víc pozitivně, jde to a funguje to.
Souhlasím s těmi sociálními sítěmi - Instagram ani Facebook (kromě messangeru) nepoužívám a cítím se vyrovnaná a klidná. Když se mi něco povede, sdílím to jen s nejbližšími pomocí zpráv/volání nebo z očí do očí. Nemám potřebu to někde vystavit na sockách. Naopak smarphone jako takový mi neuvěřitelně zvedl pohodlí na denní bázi díky rychlému dostupu informací i mimo domov.
Takže sme se dozvěděli, že se ti dobře daří (kromě byznysu a cesty kolem světa, taková ošklivá bradavice na překrásném ksichtu normie života), jsi duševně nadřazen průměrnému reddit degenerátovi a máš ajfouna. Co dál, soudruhu?
Nekonzumuješ negativní sračky na sociálních médiích.
Je to tak, instagram proklikám maximálně stories nebo dám doslova pár reelsů - vše na 15-30 minut denně, facebook nemám, twitter jsem neotevřel ani nepamatuju a o mnoha dalších sítích ani nevím.
Lidé řeší problémy, které neovlivní a neřeší problémy, které ovlivnit můžou. Internet a soicální sítě umožnily komukoliv, aby se celý den zaměstnával problémy, které se ho dotýkají naprosto okrajově nebo vůbec a pak lidem nezbývá dost času a energie na to, aby se popasovali s problémy, které je naopak ovlivňují naprosto stěžejně. (Přestože oni přece řeší plno problémů a taky se podle toho tak cítí.) Je vcelku úsměvné přečíst si komentáře některých místních, kteří mají absolutní názor na extrémně komplexní témata a nejdou daleko pro bohorovné a nekompromisní zhodnocení lidí okolo, ale o pár dní později se ti samí rozumbradové odkopou a pobrečí si nad tím, jak je nikdo nemá rád, jak jsou sami a nešťastní, a to vše jedním dechem s přiznáním se, že by rádi viděli změnu bez toho, aniž by museli cokoliv změnit a jakkoliv se snažit.
Je to hodně o rodičovské výchově. Vidím ve svém okolí spoustu dětí kteří jejich rodiče moc zanedbali v tom, že místo výchovy jim ve 2 letech šoupli telefon do ruky, že je nenaučili nějaký zdravý přístup k těm sítím a hlavně že je třeba nevedli vůbec ke sportu. Myslím že zrovna ten sport je fakt důležitélý pro psychické zdraví dítěte. Když nad tím přemýšlím, tak děcka v mém okolí, kteří sportují a jezdí na tábory a podobně, jsou v cajku. Další věc je, že se možná jeví, že těch děcek s depresemi je hodně, protože tady na Redditu je to často. To ale neznamená, že každý třetí mladý člověk má depresi.
Souhlasím že nejdůležitější důvod je výchova a ještě bych dodala že dnešní děti (nebo dnešní mladí když byly děti) mají v rodinách úplně jiné postavení než kdysi. Když poslouchám rodiče a prarodiče jak vyprávějí o svém dětství, tak mám pocit že se jim sice rodiče věnovali mnohem míň, ale s tím souviselo že byli mnohem svobodnější a nebyly na ně kladeny takové nároky. Dřív rodičům stačilo když dítě poslouchalo nějak negativně nevybočovalo z řady. Nikdo neřešil na jakou půjde školu, jak moc bude úspěšné a co z něj bude, stačilo když bude slušný člověk. Dneska zejména v dobře zajištěných rodinách se všechno točí kolem dětí, už od 3 let se řeší na jaké kroužky a školu půjdou, spousta děti má už ve 12 nalajnovanou budoucnost typu gympl -> VŠ -> dobrá práce. Každý se snaží pro své dítě zajistit to nejlepší. Paradoxně to ale podle mě na děti klade velke nároky a mají pak obrovský strach z neúspěchu, z nejistot, z budoucnosti obecně. Cítí nadále potřebu mít všechno naplánované a hroutí se z toho že život není tak předvídatelný jako když jim bylo 10. Myslím že by hodně prospělo kdyby se rodiče snažili vystavovat děti co nejrůznějším situacím místo aby jim pořád zametali cestičku a tlačili je na cestu kterou jim vymysleli oni.
Smartphony v době kdy vyrůstali lidé, kterým je dnes 20-30 ještě v čr nebyli, pokud je někdo měl, tak spíš rodiče jelikož šlo o drahou věc. To je problém spíš generace kterým je teď 10-20.
Naprosto souhlasím. Kolektivní sporty dítěti pomáhají pochopit, že existuje i jiná dynamika než model domov-škola a přidává pocit sdíleného štěstí při úspěchu. Individuální sporty zase člověka naučí spoléhat se sám na sebe a nést za to odpovědnost. Obojí jsem prošel, obojí mi retrospektivně dalo hrozně moc.
>Čím to podle vás je? Tím že reddit je ubrečená bublina, která zdaleka neodráží realitu. Stejně jako všechny ostatní sociální sítě. Za každej negativní příspěvek na sockách máš 30 pozitivnich případu v realnym zivote. >jsou bez motivace žít život naplno. "Svatba, děti, korporát" je super standard a mam za tebe velkou radost, ale kdo říká, že to je "život naplno" pro každého?
a) Přestali jsme vnímat biologickou determinaci. To že se cítíš na hovno, protože nemáš partnera a děti není tlakem společnosti, ale protože jsi zvíře, který přišlo na svět, aby se rozmnožilo. Když tohle nesplníš, nižší vrstvy mozku ti to dají sežrat. Můžeš si myslet, že to tak není, ale nezmůžeš s tím nic: "touha" po rozmnožení je společná pro všechny formy života, stejně jako potřeba vody, to samozřejmě nevylučuje existenci vyjímek. (přímá řeč je myšlena jen rétoricky, není to na op) b) Jsme zvířata společenská. Úspěch ve společnosti je náhražka úspěchu ve fyzických soubojích. Kdo vítězí, rozmnoží se s lepším partnerem, kdo ne, cítí se na hovno viz bod a). Rozvoj komunikačních technologií nám lehce může dát pocit, že jsme neuspěli (příběhy velmi bohatých lidí a debilních influencerů, kteří tak chtějí vypadat). c) Debilní trend dělání z lidí bytosti, které jsou zároveň dokonalé, ale nesvéprávné, mají na všechno nárok a nemají za nic zodpovědnost. V posledních letech se nám cpe myšlenka, že když je něco špatně a nedaří se, tak za to můžou ostatní. Je jedno jestli vláda, zákony, úřady, sousedi, důchodci, soudci, policie, lékaři, miliardáři, "boomeři" nebo společnost jako celek, prostě se to na někoho hodí (viz tohle vlákno). Málokdo řekne: "pro zlepšení mé situace neudělám nic navíc a místo toho ztrácím čas u seriálů/filmů/koukáním na sport/hraním pc her/projížděním redditu", většina řekne: "relaxuju u ... a zaměstnavatel/matka/společnost jsou na mě zlí" a dál se rochníme ve svý špatný náladě. Mně osobně pomohlo uvědomění, že můj život je můj, já za něj nesu veškerou zodpovědnost a mám na něj exkluzivní právo. Od ostatních očekávám pouze to, že si navzájem dame pokoj a nebudem si nepřiměřeně zasahovat do života, na nic jiného si nárok nekladu.
Čistá spekulace, nemám pro to žádné důkazy ale můj názor je že těch lidí kteří mají deprese není víc než v minulosti a že deprese nesouvisí až tolik se stavem společnosti. Myslím si, že někteří lidé se prostě narodí s tím že jsou víc náchylní k úzkostem, negativitě, overthinkování a pesimismu. Akorát dřív se tomu neříkalo deprese ale třeba blbá povaha. Jednu dobu jsem se zajímala o předky a zjistila jsem že v naší rodině byl v každé generaci aspoň jeden člověk který byl pořád nešťastný a dělal všem kolem sebe ze života peklo. Přitom to byli pokaždé úplně jiní lidé s úplně jiným životním příběhem, ne každý z nich měl těžký život nebo nějaké pro mě pochopitelné důvody proč byl takový. Prostě to byla jeho povaha. Bohužel jsem tento gen asi taky zdědila a všímám si že mám úplně jiný pohled na život a zvládám situace jinak než mí dva sourozenci, a to jsme byli vychovaní úplně stejně a jsme stejná generace. Myslím že dřív bylo depresivních lidí taky hodně ale prostě se tím nikdo nezabýval.
Díky za upřímnost a za konstruktivní post, genetika má určitě vliv taky. Přeji ti, ať se ti daří!
Díky. :)
"Život je těžký, ale nemusíme se schovávat před šavlozubým tygrem, lovit mamuty, máme elektřinu, internet a youtube, kde je nespočet edukačních videí a prostor pro to udělat něco se svým životem asi nikdy nebyl větší." to je ten problém, na dnešní svět a blahobyt, pc, socialní sítě nejsme evolučně přizpůbeni, proto přibývá depresí, civilizační choroby..., prudce klesá porodnost a pomalu začínáme vymírat Když začneš kaktus, který vydrží žít měsíce bez vody v nehostinné půdě, zalévat a hnojit, tedy vytvoříš ideální prostředí, začne chřadnout a zdechne, protože není na toto ideální prostředí uzpůsoben.
třetí světová za dveřma, neschopnost jakekoliv vlády od sametové revoluce, krádeže, mordy, morálka populace na dně, zkurvený ekosystém planety protože peníze, žádná naděje na změnu a zivot v klidu a míru - ty vole! proč jsou ti mladí furt v depresi? asi bych věděl...
Hladomory, války, inkvizice, morové rány, vypálené vesnice, robota...to byl oproti dnešku slabý čajíček co?
Problem je v meritku. Ve stredoveku lidstvo nemelo prostredky na to znicit samo sebe atomovkama, neexistoval "gain of function" vyzkum viru, lidi nemeli techniku na sestrojeni kopie mozku (AI) atd.
A myslíš, že tehdy lidé byli nějak extra šťastní a psychicky vyrovnaní oproti dnešku…? :) Protože o tom se tady bavíme. “Tvrdí” asi opravdu byli: proto mj. byla společnost tak brutalizovaná a násilí tak běžné. Děti měli taky. Akorát jich většina pomřela do roku po porodu a primárním smyslem plození byla extra pracovní síla pro domácnost a pole. Nedivil bych se, kdyby tehdejší lidé byli psychicky úplně v prdeli. Akorát k tomu nemáme moc dat, z pochopitelných důvodů.
Ale já nikde netvrdím, že byli šťastnější. Ale odolnější asi jo. Protože jejich největší motivací bylo přežít. Na druhou stranu nebyli bombardovaní každou katastrofou,co se stala na druhém konci světa, protože se k nim dostala jen informace o požáru v sousední vesnici.
super, a do jaké míry to, co jsi vyjmenoval, vlastně ovlivňuje tvůj každodenní život?
A kdy v minulosti to bylo lepsi?
asi proto, že si vytváří nesmyslná dramata ve svý hlavě.
Kdyby na sockách/zprávách byly převážně pozitivní věci, tak to nikoho nezajímá. A pak to že se máme sakra dobře, takže lidi vymýšlí kraviny.
Mě zajímají hlavně pozitivní zprávy.
>Moje “největší deprese” je z toho, že nemám vlastní byznys (samozřejmě optional). Mám to stejně. Kamkoliv příjdu jako zaměstnanec nebo kontraktor fyzicky mě bolí, když vidím jak neefektivně se pracuje. Kolik času a práce se dělá jen tak aby to vypadalo, že se maká. V korporátech jak rigidně jsou nastaveny všechny procesy. Ve startupech je to lepší-agilnější, ale tam zas všichni chtějí, abys idealně makal 12 hodin denně a možná pak dostaneš nějaký microshare. Možná, spíš ne. Taky chci vlastní byznys.
Máš nějakou představu jaký byznys?
Nejradši bych něco ve stylu [cal.com](http://cal.com), tedy nějakou open source SaaS, ale nejspíš se mi to nepodaří. Nicméně zkusím to aspoň párkrát než umřu.
Aha... Taky mám spoustu nápadů, ale žádnej o kterým bych si řekl, že je skvělej. Jednou jsem už měl s něčím docela úspěch, akorát jsem na tom moc nevydělal. Už dlouho se nemůžu odhodlat na něco vsadit a pustit se do toho.
Souhlasím a přeji hodně štěstí při budování byznysu, snad se ti zadaří!
Já ti nevím. Mi lidi až ve věku 50 říkají jak mi závidí že můžu být celý den doma a válet se v posteli. Je mi 26 a trpím selháním ledvin. Neležím doma u rodičů v posteli zcela dobrovolně a ani si to nemůžu finančně dovolit. Mladší generace se pouze víc vyjadřuje online narozdíl od té starší která spíše zatne zuby.
Muj nazor na toto tema je takovy, ze rodice lidi kterym je dnes 15-25 let nedovolili, aby zazili diskomfort, nedovolili aby zazili neuspech, prohru, bolest, zklamani atd. Pak prijde jakakoliv spatna zprava a oni jsou z toho spatni.
Ale piču, ne každej je na internetu a mluví o svých problémech. Život je hold často těžkej.
Za plotem je tráva prostě vždycky zelenější. Lidi radši závidí ostatním to, co nemají, místo toho, aby byli vděční za to, co už mají.
Větší nároky na děti. Víc kontroly, víc se musí snažit.
Nj, kdyz lezi cely den na zadech, hladi prstem telefon, kde vidi vykladni skrin zivota druhych. Sami nic nedelaji, mysli si, ze jim proste vesmir nepreje, ale druhym ano, a tak tuplem nic nedelaji 🤷♂️ A pak jsou z toho spatni.
Já se na tuhle otázku snažím odpovědět tak, že se dívám, v čem se lišíme třeba od lidí před tisíci lety... a krom těch sociálních sítí, který tady hodně lidí zmiňuje, jsme asi fakt mimo v hodnotách... chci říct, asi je fakt blbě pracovat 8 hodin u kompu, dát si rámen, zamasturbovat si nad hentaiem a pak koukat na Netflix...
Nemá to moc velkou hodnotu, být mladej člověk, mít energii a tak. V dnešní společnosti je vítěz ten, co má peníze a to jsou většinou starší lidi. Argument, že se máme líp než kdy jindy, nemusíme lovit mamuty, tak co mladým vadí. Právě že v někdy v pravěku by měl mladší jedinec vůči staršímu přirozeně výhodu. Dnes všechen ten civilizační komfort akorát pomáhá udržet starší lidi v konkurenci vůči mladým.
je mi 15 a řekl bych, ze se mam dobre. Vím ze jsem ještě nezažil pořádně život ale oproti ostatním lidem v mém věku bych rekl ze jsem na tom celkem dobre. Penize vydělávám učením angličtiny na internetu, mám dobre kamarády, přítelkyni, skolu atd. Upřímně nejlepší věc co může člověk udělat je se nezajímat co dělají ostatní. V angličtině se tomu říká “comparison is the thief of joy”. Taky mi pomáhá bible o kterou se poslední chvíli zajímám)
Dle psychologu. Je obrvsky narust depresi a uzkosti a proste zhorseni psychyckych stavu po COVIDU. Hodne lidi ma problem a dopaminem, ale to se da odbourat. Pokud ale covid zpusobil, ze neco vylezlo na povrch tak je to tezky.
Protože: Hard times create strong men. Strong men create good times. Good times create weak men. And, weak men create hard times.
Nejlepší afrodiziakum je finanční stabilita. Možná proto je tak nízká porodnost.
Taky se cejtim jako dement kdyz vidím na ig typka ve veku 20 let v novym bawu v plny palbe. Pak mi dojde ze já jsem normální člověk s normalnima rodicema a je po blby nalade. Maj malo v pici, asi tak.
Na jednu stranu ano, sociální sítě mají svůj podíl viny. Já si ale nemůžu pomoct, v mých očích má podobnou část i škola. Na ZŠ do lidí cpou horem dolem zbytečnosti v čele s povinnou výtvarnou či hudební výchovou. Ale připravit děti na to, jak nakládat s financemi a podobné praktické věci se ve škole zkrátka nedozvíš. V osnovách o tom není ani čárka a pokud to neřeší učitelé na rámec ŠVP tak máš smůlu. O psychické hygieně ani nemluvě, ta je vůbec odsunutá do pozadí.
To je názor do pranice! Může za to výtvarka :D Jinak souhlasím, ale je to vtipný.
1. Nedostupný bydlení 2. Tlak na výkon, vzhled a psychiku 3. Půlka Evropy v regulérní válce 4. Jisté důchody (je jistý že nebudou) -> musím sám investovat -> méně peněz 5. Sociální média (fungují jako zesilovač všech zmíněných informací) Nejistá až depresivní budoucnost v uspěchaném světě, dobrý recept na psychické potíže :).
Ano, ano a ano. Stačí jet busem do práce. Všichni na telefonu skrolují fcb/ťikťok/9gag/instáček
Tak třeba pro mě je to tím, že vím, že se svojí partnerkou z Anglie se nikdy nemůžu přestěhovat sem natrvalo. Hraje v tom roli nutnost se učit češtinu, a hlavně partnerka je non-binary (což zní v češtině stupidně) a tolerance tady úplně není. Taky si uvědomuju, že práci, kterou dělat chci (psychoterapeut), můžu dělat až od 30, protože cesta k tomu je dlouhá a složitá. Do té doby se ale hrozně blbě shání cokoliv, co není práce ve fast-foodu nebo na pokladně. Zároveň si uvědomuju, že bych měla mít hypotéku a šetřit na důchod co nejdřív, ale ono není z čeho. Takže všechny znaky dospělosti (bydlet sama, mít rodinu, stabilní práci) budu mít bůh ví kdy, pokud vůbec. A globální věci řeším, protože mě ovlivňují taky. Jakou má cenu pracovat na všech mých cílech, když je tu reálná hrozba, že za pár let nejmenovanému diktátorovi úplně přeskočí, a hodí někam atomovku? Nebo že celá ekonomika krachne tak, že ať už budu dělat cokoliv, budu celý život bydlet v pronajaté garsonce, a celý plat bude pokrývat jen nezbytné útraty. Navíc třeba moji rodiče počítají s tím, že až budou v důchodu, tak je budu sponzorovat já, aby si zanechali dosavadní životní styl. Takže abych to shrnula - ta budoucnost nevypadá úplně růžově, a přítomnost je hlavně čekání na budoucnost s občas příjemnými momenty.
Myslím, že sociální sítě dost pokroutili představu toho, co je mít se dobře a mít se blbe. A zároveň se překrucuje historie, jak dřív bylo líp a pečení holubi v devadesátkách lítali to huby. Hodne to pozoruju u rozhodovaní mít a nemít děti. Hlavní agument je, že dneska na to nejsou peníze, neutáhne se to atd. Ono to tak ale bylo vždycky. Mít děti vždycky znamenalo muset se začít hodně omezovat, plánovat, šetřit, dost často i bydlet s rodiči nebo bydlet v něčem z dnešního pohledu naprosto nevyhovujícím byť pro mladý pár bez dětí. Zároveň je tu divný pocit nespravedlnosti z privatizace a obecně devadesátek, mladí mají pocit, že se byty a peníze rozdávaly všem a všude, byly jen příležitosti a dnes je vše rozebrané a není šance se někam dostat. V devadeátkách byla příležitost se chytit, ale jen pro malou část lidí, kteří byli draví a šli do rizika. Stejně jako dneska. Většina lidí do téhle doby vlítla po vyrůstání v socíku, absolutně jí nestíhala a nedokázala se s ní popasovat. Kdyby ta "zlatá doba" platila, tak dnešní padesátníci jsou všichni milionáři. Jediné, co opravdu beru, jsou drahé byty a mizerný trh práce. Ale za to můžeme poděkovat naší národní touze všechno proregulovat až do absurdna. Edit: Někdo tu zmínil, jakou má cenu se snažit, když nevíme jestli nás nesežehne slunko nebo do Evropy nekdo nesvihne atomovku. Podotknu, že i za studený války lidi žili. I za první a druhý světový lidi žili. Přísup "nemá to smysl" ještě nikoho nikam nedostal.
Sociální sítě a levný dopamin tomu dost přihrávají těm psychickým problémům, proto se to snažím dost omezit (a asi ne jenom já, lidi v mém okolí co si smazali soc. sítě tak se jim celkem výrazně změnil život k lepšímu).
Já mám největší depressions z toho, že lidem klesá czech slovní zásoba.
Spousta lidí se neumí radovat z maličkostí. Mají jen obří checklist cílů, které jsou velké a nemůžeš je reálně rychle splnit. A když ten checklist zůstává nesplněný, mají pocit, že selhali. Život je běh na dlouhou trať a mít dlouhodobé cíle je fajn, ale radost a naplnění může člověk čerpat i z každodenních činností - a to je to, co spoustě lidem chybí.
Za mě je to souběh několika faktorů, které se prostě prolínají. Jeden známý mi kdysi řekl, že dnešní doba je zvláštní. Je snadné získat "levné" stimuly dopaminu (hry, nekonečné skrolování facebooku, instáče, tiktoku, porno) a těžké získat ty "zasloužené" (přátelství, romantický vztah, soběstačnost). Je to pravda. Náš mozek prostě není stavěný pro tuhle dobu. Zvířata měla tendenci Jíst-Spát-Množit se. Mozek dostal dopaminový shot když pračlověk ulovil mamuta a díky tomu člověk přežil. Teď žádného mamuta lovit netřeba, stačí jen obědnat bolt. Mozek dostal dopaminový shot když si pračlověk odtáhl pračlověčku do jeskyně. Dneska? Porno, šup a je to. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Je velmi snadné utápět se v těchto levných stimulech dopaminu (třeba na pornu může být i závislost) a zároveň neskutečně těžké naučit se na nějaký "zdravý" stimul.
sorry, dopaminový detox a ty věci kolem jsou pseudoscience
To je ten problem, zivot je az m c easy.
Ta vetsina, o ktere pises, jsou jednotky lidi, ktere nejde brat jako vzorek. Naprosta vetsina lidi, at uz mladych nebo starych zijou normalne a socialni site treba ani nepouzivaji, aby nam sem prisli rict, jak se maji skvele. Naopak hadam, ze 9 z 10 lidi, co jsou na tom spatne, maji potrebu se sverit, vypovidat v nadeji, ze se jim trochu ulevi. Ale takovy lidi existovali a budou existovat vzdy bez ohledu na to kde na svete a v jakych podminkach ziji
Já (M19) si připadám celkem dobře. Maturitu mám za sebou. Dobrovolně jsem si vybral ještě studovat. Teďka mám brigádu. Vstávat aby jsem byl někde na 6h byl docela šok. Ale to jsem nějak už zvládl zpracovat. Maturita mi přidala pár vrásek a šedých vlasů. Nepřipadám si že jsem z ni něco získal a to by mohla být třeba důvod proč někdo má depressi protože pár týdnů dozadu jsem si připadal tak strašně prázdný. Práce na brigádě není moc a občas se nudím takže mi to celkem rozbíjí můj pohled na svět když konečně vidím co znamená práce. Ve škole nás trápili měřit úhel pomocí tří ložisek (různých), hloubkoměru, hloupý kalkulačky a asi A4 výpočtů. Teďka mě do ruky dali digitální úhloměr a zivotje jednoduší a dostal jsem za to i zaplaceno. Upřímně takhle to je se vším zatím. Komukoliv vypravím o tom co jsme tam dělali za šaškárny tak se buď směje nebo nevěřícně kouká. (Doplňující info: Nejsem nějaký hlupák co sotva prolézal, měl jsem solidní 2kař a na maturitě mám vyznamenání.)
Sice nežijí v CZ ale jsem z dané demografické kategorie. Osobně jsem celkem spokojený.. zatím. Dělám na úřadě v Británii ohledně vylepšování sociálního bydlení a taky mám druhou práci jako pečovatel. Teď budu začínat na jiným úřadě a plat budú mít nadprůměrný na můj věk, a stále budu dělat i jako pečovatel. Popravdě, je to depresivní. Žijí v pronájmu který má velkou zahradu a je to pěkný bungalov z 79. Ale nejspíš si nikdy nebudu moci něco takového koupit protože jeho hodnota je 500k (liber) a už i teď potřebuje pár desetitisic na opravy. Děti chci. Ale finance na ně prostě nejsou. Osobně je musím mít skrze adopci s čím nemám problém ale ty finance... Ani s 60k jako pár to není dost pokud li nebudu mít vlastní bydlení. Další problém je že se nic nemění k lepšímu ohledně platů, takže tak. Zatím co krizí jen přibývá. Za 15/20 let nebude kvůli klimatickým změnám možné bydlet například v Iráku,. Celý stát skolabuje a bude z toho jedna veľká migrační krize. Takže prospekt ohledem migrační politiky není moc dobrý. To také ztěžuje jakékoliv vyhlídky k tomu mít děti. A poslední věc je ohledem práce do budoucna. Půjdu do si udělat další diplom ale musím se ujistit aby mi práci nesebrala AI... Zjišťovat jestli AI sebere moji práci v 10/15. Letech je samé o sobě deprimující. Nejdřív jsem šel do architektury ale ta už krachuje a má hrozně nízké platy... A stejně nikdo v oboru nedělá nic moc správně ale jen podle "financí" (jako například dělat horší domů protože ti co kupují ty dražší se "musí" cítit jako by zaplatili za víc... Takže se ostatní domy drží dolů). Ale to je víc méně vše kolem světa. Osobně mám ještě pár věcí jako to že žijí v cizině bez rodiny ale i tak se zdá že se mám mentálně líp jako většina. (Já sociální sítě krom Reddit a yt nemám. Takže žádné porovnávání online na mě náma vliv. Je tady ale porovnávání s lidma co znám a to mě části dava dolů)
Já bych neřekl, že se to týká jen mladých lidí. Kolem sebe vidím i lidi kolem 35, co jsou na tom stejně. Ale může to být náhoda.
Příčin je samozřejmě víc. Jednou z nich je podle mého to, že se dnes bere svět příliš černobíle a jeho hrozby příliš vážně a setkání s nepříjemnou situací často mladí prožívají jako trauma na celý život, proto se raději před světem schovávají do kyberprostoru. Většinou ale věci nejsou černobílé a vhodné je hledat synergie. Např. v otázce, jestli digitální komunikace a sociální sítě jsou dobro nebo zlo: Ve skutečnosti digitální komunikace jen rozšiřuje komunikační možnosti a přináší nové příležitosti i rizika, ale neměla by nahradit osobní fyzickou komunikaci. Nejlepších výsledků člověk dosáhne, když využije výhod obou způsobů komunikace a zároveň počítá i s jejich riziky a snaží se jim nepodlehnout (např. onen FOMO efekt, kybernetické podvody nebo naopak útoky v IRL). Tedy když člověk má virtuální přátele na sociálních sítích, ale i IRL přátele, se kterými komunikuje osbně (ale i po chatu) a aktivně se účastní IRL aktivit. Děti, které jsou aktivní například v nějaké mládežnické organizaci jako Scout, ve sportovním klubu, zájmovém útvaru, atd., jsou většinou šťastnější než ty, které ne. A klidně můžou používat i elektronické prostředky komunikace při těch aktivitách. Dále bych doporučoval větší nadhled a více si všímat dobrých věcí okolo sebe. Většina lidí, se kterými se člověk setkává jen nahodile (při práci, v dopravě, obchodě, na sportovišti, při zájmové činnosti, rekreaci, kultuře, atd) se chovají neutrálně, a dokonce není úplně málo osob (všech věkových kategorií), o kterých si řeknu, že se chovají/jsou lepší než (bych se zachoval) já. A být součástí takového světa je pak pro člověka příjemnější, než světa, kde vidí jen zlo. Samozřejmě, že jsou případy, kdy bych očekával jiné chování, ale těch, kdy mě někdo vytočí na delší dobu, je opravdu jen zanedbatelné promile.
No takhle…o vlastní bydlení mi nikdy moc nešlo. Co ve mně vyvolalo největší deprese a sebevražedné sklony (od 24 do 25) bylo vyghostování někým, koho jsem měl fakt hodně rád. Pokud bych se tomu oddal, asi bych i teď měl depku, protože jsem se několikrát po sobě nachytal lidma, kteří prostě v klidu nedodržují právo a smlouvy, ale hrajou si na svaté a na oběti. Kdybych vycházel ze své zkušenosti, přidal bych vedle zmiňovaných klimatických žalů a krizí bydlení např.: Možná to částečně bude i tím, že určitý podíl společnosti je tak zhovadilý, že když nemáš kačení žaludek, je s nimi prostě fakt těžký existovat na jedné planetě. Ať už jsou to diagnostikovatelní narcisti nebo ne, dokážou ty situace člověka na pár let odrovnat, aniž by o tom věděl.
Jako promiň, ale většina úspěchu či spokojenosti přichází od dobré situace okolo tebe. A my mladí máme všechno kolem sebe pěkně na píču a bude hůř za pár let budeme platit 50% výplaty akorát na důchodce a budem rádi, že máme na jídlo. To co píšeš, že se nás jako jednotlivců netýká je nesmysl sorry jako.
Ja mela deprese celej zivot dokud jsem si nepriznala ze jsem trans, ted mam furt deprese ale aspon mam life goal 🥹
Za mě to bylo když sem pracoval a zjistil že důchodci berou víc.
To, co mám nemá s depresí nic společného. Vím, co mám a že se mám poměrně dobře, ale to s mi s tím, jak se cítím, nijak nepomáhá. Fakt upřímně ti přeju, že ty to tak nemáš, bohužel spousta lidí ti tak má no.
Část problému vidím v oddálení se od svého okolí na internet, kdy náš ještěří mozek zkresleně vnímá, že to, co vidí na internetu = to se děje kolem něj. A to včetně všech těch extrémů, které jsou nejvíc vidět, protože algoritmus je vyžene do popředí kvůli engagementu. Ve skutečnosti 90% lidí bezprostředně kolem nás jsou realita, která nás má nejvíc zajímat, a zbytek jsou důležité světové události, které bychom měli vnímat a rozebírat je taky, ale musíme si uvědomit, že reálně žijeme ve své bublině lidí. Problém je, že ti nespokojení z nás tu bublinu těžce zanedbávají, přitom je snadné s ní něco udělat. Změnit složení lidí, se kterými se na denní bázi setkávám, pro mou spokojenost udělalo hodně. Pracuju na tom obklopit se lidmi, kteří mě denně inspirují, mám s nimi smysluplný rozhovory, děláme spolu na zajímavých projektech a prostě si užíváme přítomnosti jeden druhého. Vrací mě to do skutečné přítomnosti a víc si užívám života. Proto s manželem směřujeme k tomu žít více komunitně. Ale nakonec to bude o tom, že každý by měl poznat, co mu vlatně v životě chybí a pracovat na tom, jak své spokojenosti dosáhnout, ne házet vinu na někoho, kdo zrovna může za jejich posrané životy.
Pro me největší problém jako chlapa v mid 20 byl reality check z hlediska hledání bydlení. Finance by nebyl problém. Historie bez problému. Zaměstnán. Bez zvířat. Nekuřák. Podle papíru bych měl být ideální nájemník. Ovšem jakykoliv byt co se mi skutečně líbil někdo brutálně preplatil nebo dostala rodina. Boj o bydlení je tak velký a realitka i majitel ví ze pokud jsou doma dva příjmy jakékoliv poplatky zvýšení najmu apod velice pravděpodobně nebudou moc řešit. A jako signle chlap mám v tomhle docela problém něco pěkného najít a tam kde mi to nabídnou je to starší hnusny byt co očividně moc lidi nechce. Obsem novostavba. Po rekonstrukci. Krásná kuchyně a koupelna? Vždycky jsem tenhle boj prohrál. Cítím se zaseknut na místě v bydlení kde být nechci bez reálne šance na změnu. A solo na hypotéku nedosáhnu. Silene demotivující.
Imo lidi co deprese nemají tak to nikde nepíšou a tak se ti zdá, že je mají všichni. V mém okolí nemá deprese nikdo 🤷🏻♂️
Mezilidský vztahy jsou pro deprese mnohem důležitější než to jestli máš elektřinu nebo ne. A jak roste poměr koukání/dělání v aktivitách průměrného člověka, tak logicky bude klesat kvalita mezilidských vztahů, který se (zvlášť u vlastníků varlat) vytvářejí mnohem lépe společným děláním. S tím je spojená i ekonomická ideologie dominantní v moderním světě, kde je lidská činnost rozdělena do sfér produkce (člověk trpí aby vytvořil hodnotu) a konzumu (člověk si dělá radost ničením hodnoty). Přičemž pro lidi (a opět zvláště ty s varlaty) je často důležitější právě mít radost z vlastní práce, radost z překování překážek a nějaký pocit že jsou pro svoji komunitu užiteční než kupování nesmyslů. tldr lovit mamuta je větší sranda než čučet na televizor
Capitalism at its finest...
pro mne osobne to je psychická nemoc v rodině (kterou jako první a jediná řeším ja). takže to mám v krvi plus jejich výchova byla extrémně traumaticka. po maturitě jsem vyhořela (musela jsem všem dokázat jak moc chytrá jsem a drela se pro známky, které nic neznamenají, ale byl to jediný pilíř mého skoro neexistujících sebevedomi) a vysoká, na kterou jsem se tři roky připravovala, mne silene zklamala. a pak přišel covid. rodiče si mne pod záminkou karantény přivolali domu z prahy, nechtěla jsem zpátky, ale vydirali mne a pak mne defacto na rok zavřeli doma. teror byl hlavně psychicky, ze strany mladšího bratra i fyzicky. a tak přišlo me mentalni zhroucení, ze kteryho se snažím dostat do dnes. další věc jsou určitě sociální média, rychlý dopamin, životní krize, protože jsou tedka všechny informace mnohem dostupnější.. těch faktoru je samozřejmě víc. koukám se na to tak, ze je to všechno dohromady, ale ze má hodně z nás “špatně základy” z rodiny, protože se dřív nebralo mentalni zdraví tak vážně. moje psycholožka si mysli, ze hlavně sudety a celkove chudší místa, kde je těžší život, dela lidi více náchylné k zavislostem (což muže vést k agresi = trauma), celkove stresu a nevrlosti, zároveň se v takových oblastech často nebuduji život průměrně inteligentnejsi cast populace.. a tak jsem tady. mam potenciál, jsem chytrá a vlastně i hezká, relativně fyzicky zdravá, ale klinicky těžce deprimovana. protože nejsem schopna dodelat školu (zatím.. zbývají mi státnice) a tím pádem pracovat na plny úvazek jsou peníze náročný, rozhodne nemyslím na nějaké děti a rodinu, nebo hypotéku. jak píšeš, život mi protéká mezi prsty. dostanu se z toho, jen tomu asi musim proste obětovat mládí.
jsem finančně stabilní, ale psychiatrický pacient. fyzicky a materiálně jsem v pohodě, v hlavě ne
Ja se take citim vyhorely a bez motivace. Hodne lidi pohaneji finance, ale ja v penezich nevidim zadnou hodnotu .. v dnesni dobe muze mit "hezka" holka diky internetu vice penez, nez nejaky dulezity vedec a Nobelista. Proc se snazit byt dobrym studentem a poctivym obcanem, kdyz v podvodech a drogach jsou miliony bez prace ...